Maxmilian von Merveldt

Jako třináctiletý se stal kadetem, v sedmnácti letech byl důstojníkem švališérského pluku na hranici s Osmanskou říší. Za rakousko-turecké války byl povýšen na majora a působil ve štábu maršála Laudona. Podílel se na porážce povstání v Rakouském Nizozemsku, poté se stal členem Řádu německých rytířů. Po roce stráveném v Bonnu se vrátil k armádě, kde sloužil jako pobočník generála Friedricha Josiase von Sachsen-Coburg-Saalfeld.

V čele dvou granátnických praporů zastavil francouzský útok na pravou část postavení rakouské armády v bitvě u Neerwinden, za což byl povýšen na podplukovníka a jmenován do generálního štábu. Navíc obdržel Vojenský řád Marie Terezie. Za společného anglicko-rakouského tažení ve Flandrech působil ve štábu vévody z Yorku. Úspěšně se zúčastnil bitvy u Famars, dařilo se mu i během obléhání Valenciennes. Po bitvě u Landrecy z 22. dubna 1796, kde velel pravému křídlu, byl povýšen na plukovníka. Následně se ujal velení nad švališérským plukem Karaiczay, s nímž se účastnil bitvy u Wetzlaru.

Generálmajorské hodnosti se von Merveldt dočkal za útok na Uckerath. V roce 1797 byl převelen do Itálie, kde byl k ruce hraběti Bellegardemu při vyjednávání příměří. Po znovuvypuknutí války v roce 1799 sloužil pod arcivévodou Karlem. V červnu velel brigádě u Offenburku, za což obdržel hodnost podmaršálka. Po uzavření míru byl pověřen diplomatickými úkoly v Berlíně. V roce 1805, kdy se opět rozhořela válka proti Francii, nahradil jako velitel sboru generála von Kienmayera, byl však poražen Davoutem u Mariazell a následně se musel stáhnout do Uher. Nepodařilo se mu spojit s hlavními rakouskými silami a propásl tak rozhodující bitvu u Slavkova.

Po tomto neúspěchu se stal velvyslancem v ruském Petrohradu. Již roku 1808 ale nastoupil zpět do služby a převzal velení nad divizí ve Lvově. V další rakousko-francouzské válce dostal roku 1809 úkol bránit Halič. Poté působil jako velitel divize na Moravě. Roku 1813 se již v hodnosti generála jezdectva stal velitelem II. rakouského sboru. S ním participoval na vítězné bitvě u Lipska, kde utrpěl zranění a dostal se do rukou Francouzů. Ke konci života působil jako velvyslanec v Británii, zemřel v roce 1815.

• HOLLINS, David. Rakouští vojevůdci za napoleonských válek. Praha: Grada, 2007. 64 s. ISBN 978-80-247-1894-1. S. 58.