Maxmilián Egon z Fürstenbergu
Maxmilián Egon princ z Fürstenbergu (německy Maximilian Egon Prinz zu Fürstenberg, 31. března 1896, Praha – 6. dubna 1959, Donaueschingen) byl česko-německý šlechtic z knížecího rodu Fürstenbergů.
Maxmilián Egon z Fürstenbergu | |
---|---|
Rodový erb knížat z Fürstenbergu | |
Narození | 31. března 1896 Praha Rakousko-Uhersko |
Úmrtí | 6. dubna 1959 (ve věku 63 let) Donaueschingen Německo |
Alma mater | Právnická fakulta Německé univerzity v Praze |
Povolání | kardinál |
Politická strana | Národně socialistická německá dělnická strana (od 1934) |
Choť | (1921) Wilhelmine z Schönburg-Glauchau (1902–1964) |
Děti | Jáchym Egon z Fürstenbergu Marie Josefa z Fürstenbergu Bedřich Maxmilián z Fürstenbergu Karel Egon z Fürstenbergu Žofie Antoinetta z Fürstenbergu |
Rodiče | Maxmilián Egon II. z Fürstenbergu (1863–1941) a Irma ze Schönborn-Buchheimu (1867–1948) |
Příbuzní | Karel Egon V. z Fürstenbergu (sourozenec) Jindřich Maxmilián z Fürstenbergu[1], Amelie Egona z Fürstenbergu[1], Marie Antoinetta z Fürstenbergu[1], Karel Egon z Fürstenbergu (1953)[1], Jan Josef princ z Fürstenbergu[1] a Anna Lucie z Fürstenbergu[1] (vnoučata) |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Život
Maxmilián Egon z Fürstenbergu, celým jménem Maxmilián Egon Maria Ervín Lev František Amos Václav Hubert princ z Fürstenbergu, byl syn prince Maxmiliána Egona II. z Fürstenbergu a jeho manželky Irmy hraběnky ze Schönborn-Buchheimu. Narodil se a vyrůstal v Praze, kde navštěvoval gymnázium a německou univerzitu.
Měl čtyři sourozence, dva bratry a dvě sestry. Nejstarší Karl Egon se po smrti otce stal hlavou rodu Fürstenbergů, majetek v Donaueschingenu však přenechal rodině Maxmiliána Egona. Nejmladší bratr Bedřich Eduard z Fürstenbergu padl v první světové válce. Maxmilián Egon byl za války kapitánem. Otec jej pověřil správou českých rodových statků. V roce 1934 je Maxmilián prodal a odešel do Donaueschingenu, kde se zpočátku staral o knížecí umělecké sbírky.[2]
Po převzetí moci nacisty v Německu vstoupil 1. června 1934 do NSDAP (členské číslo 3 454 652, Bádenská župa).[3][4][5]
Po válce se věnoval obnově kulturního života v Bádensku. Stál u založení hudebního festivalu Donaueschinger Musiktage, který se brzy stal významným na poli moderní hudby. Byl také poválečným předsedou šlechtického sdružení v Badenu a od konce dubna 1954 prvním předsedou nově založeného Svazu německých šlechtických spolků (VdDA).
Byl ženatý s Wilhelmine hraběnkou ze Schönburg-Glauchau (1902–1964). Jeho nástupcem se stal syn Jáchym Egon kníže z Fürstenbergu. Jeho dcera Maria Josefa (1922–2008) se provdala za závodního jezdce a prodejce automobilů Günthera z Hardenbergu.
Fürstenberg byl čestným doktorem univerzity ve Freiburgu, sběratel umění a propagátor festivalu moderní hudby Donaueschinger Musiktage.
Zemřel na mrtvici 6. dubna 1959 u svého pracovního stolu v Donaueschingenu.
Odkazy
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Maximilian Egon zu Fürstenberg na německé Wikipedii.
- Darryl Roger Lundy: The Peerage.
- Ernst Rutkowski: Briefe und Dokumente zur Geschichte der österreichisch-ungarischen Monarchie. Band 1: Der verfassungstreue Großgrundbesitz 1880–1899. Verlag Oldenbourg, München 1983, ISBN 3-486-51831-3, S. 27 ff.
- Bundesarchiv R 9361-IX KARTEI/10051013
- http://niqolas.de/weltlauf/adel.pdf Aufstellung derjenigen Parteigenossen, die Angehörige fürstlicher Häuser sind
- Ernst Klee: Das Kulturlexikon zum Dritten Reich. Wer war was vor und nach 1945. S. Fischer, Frankfurt am Main 2007, S. 170.
Literatura
- Ernst Klee: Das Kulturlexikon zum Dritten Reich. Wer war was vor und nach 1945. S. Fischer, Frankfurt am Main 2007, ISBN 978-3-10-039326-5.
- Max Rieple: Nachruf in: Schriften des Vereins für Geschichte des Bodensees und seiner Umgebung, 77. Jg. 1959, S. VII–VIII (digitalizováno)
- Max Egon Prinz von Fürstenberg, in: Internationales Biographisches Archiv 23/1959 vom 25. Mai 1959, im Munzinger-Archiv (Artikelanfang frei abrufbar)
- Eduard Johne: Dr. h.c. Max Egon Prinz zu Fürstenberg – 31. März 1896 bis 6. April 1959 [Nachruf]. In: Schriften des Vereins für Geschichte und Naturgeschichte der Baar, Bd. 25/1960, S. 4–7.