Max Biaggi

Jeho otec byl fotbalovým trenérem a Max Biaggi začínal ve sportu s fotbalem. Jeho závodní kariéra začala poté, co dostal k narozeninám Aprilii RS125. V roce 1990 vyhrál italský šampionát a o rok později evropský.

V roce, kdy se stal evropským šampiónem ve třídě 125cc, debutoval také v mistrovství světa v kategorii 250cc na motocyklu Aprilia RS250. Svoji premiéru v mistrovství světa si odbyl při Velké ceně Evropy 1991 a závod pro něj skončil už po čtyřech kolech. V tomto roce startoval ještě ve Francii, Velké Británii a San Marinu. V šampionátu obsadil 27. místo se sedmi body.

V roce 1992 dojel na Aprilii celou sezónu. V úvodním závodě se sice kvalifikoval na 35. místě a závod nedokončil, ale následující Grand prix v Austrálii se dostal poprvé do první desítky jak v kvalifikaci, tak v závodě. Na velké ceně v Itálii poprvé stanul na stupních vítězů a tento počin si zopakoval i v následující Velké ceně Evropy a Německa. Získal třikrát po sobě pole position (Evropa, Německo, Nizozemsko), v následujících čtyřech závodech nebodoval. V závěru sezóny vyjel v Brazílii pole position a v Jihoafrické republice poprvé v kariéře vyhrál.

V roce 1993 přešel k Hondě. V úvodním závodu doprovodil na stupně vítězů Haradu a Kocinskeho, ale následující dva závody nedokončil. V následujícím závodu ve Španělsku byů drijá. Po dalších třech neúspěšných závodech byl ve Velké ceně Evropy suverénní a po zisku pole position přzvítězil. Do konce sezóny podíval stanul na stupni vítězů ještě dvakrát a v konečném součtu obsadil 4. místo.

V roce 1994 se vrátil k Aprilii a ovládl dva úvodní podniky v Austrálii a Malajsii. Následující závody vyhráli Okada, Ruggia a dva závody poté Loris Capirossi. Biaggi získal pouze dvě druhá místa. Po šesti závodech ale stále vedl "černý pirát" o 1 bod před Capirossim. Zraněný Harada již o titul nebojoval. V Assenu opět zvítězil Max Biaggi, ale v domácí velké ceně v Mugellu upadl. Dále zvítězil až v Brně a před posledním závodem, který se konal v Barceloně, měl na druhého Okadu náskok 8 bodů. Závod opanoval a získal svůj první titul. Sezóna byla pro Maxe mimořádně úspěšná, když vyhrál 5x závod a 7x kvalifikaci. V této sezóně 1994 sek pokaždé kvalifikoval do první řady.

Biaggi do dalšího ročníku nastupoval jako úřadující šampión, titul obhajoval před hlavními rivaly Haradou, Okadou, Ruggiou a Waldmannem. Australské vítězství z loňska sice neobhájil, ale v malajsijském Shah Alam zaslouženě vyhrál. V Suzuce zaznamenal nejhorší výsledek v sezóně (9. místo) a ztratil vedoucí pozici v šampionátu. Od dalšího závodu ve Španělsku nezajel do konce sezóny hůře než na 2. místě. Vyjel svůj první hattrick v kariéře, když vyhrál Velké ceny Německa, Itálie a Nizozemska. V Buenos Aires nestartoval v první řadě poprvé od Velké ceny FIM 1993. Biaggi získal druhý titul dva závody před koncem sezóny.

Start do sezóny 1996 byl vůbec nejlepší z celé jeho kariéry. Z prvních šesti závodů jich vyhrál pět a jeden dojel jako druhý. V následujících dvou závodech v Assenu a na Nürburgringu byl poražen Waldmannem a Fuchsem. Stejně jako v roce 1995 zvítězil v Doningtonu. Na rakouském okruhu A1-ring nebodoval, závod vyhrál Waldmann. Od té doby Biaggi buď vyhrál nebo závod nedokončil. Brno a Barcelonu vyhrál, v Imole a v Riu de Janeiro nedojel. V posledním závodu v Austrálii bojovali o titul Biaggi (249 bodů) a Waldmann (248 bodů). Biaggi získal třetí titul v řadě. Během sezóny se objevily problémy uvnitř týmu Aprilia a Max Biaggi odešel k Hondě.

Po přestupu chtěl dokázat, že umí vyhrát na jakémkoliv stroji a vyhrát tak titul počtvrté v řadě, což se ve třídě 250cc ještě nikomu nepodařilo. V Malajsii vyhrál počtvrté za sebou. V Suzuce neuspěl žádný z favoritů, Biaggi dojel sedmý. Ve Španělsku podlehl Waldmannovi a Haradovi, ale v Mugellu zvítězil po souboji s krajanem Capirossim a vrátil se do čela průběžné klasifikace. V Nizozemsku byl diskvalifikován, ale v Imole byl první. Poté přišli tři závody bez stupňů vítězů. V německém Nürburgringu sice mohl vyhrát, ale chyba Jacqua ho odsunula až na 4. místo. V Brně, kde již třikrát zvítězil, byl Biaggi favoritem a zvítězil počtvrté. V Katalánsku prohrál s Waldmannem a v Indonésii vyhrál. V posledním závodě dojel na druhém místě a získal tak čtvrtý titul ve třídě 250cc. Poté Max Biaggi vstoupil s týmem Kanemoto-Honda do třídy 500cc.

Ačkoliv tentokrát neměl tovární podporu, dokázal Biaggi fantastický kousek. Ve svém prvním závodě v královské třídě suverénně ovládl jak kvalifikaci, tak závod. Další tři závody stanul na stupních vítězů a rázem se stal nejbližším pronásledovatelem suveréna Doohana. Po Velké ceně Francie Max své vedení v šampionátu ztratil, ale v Madridu po výpadku Doohana se do jeho čela opět vrátil. V Assenu se slavným australanem prohrál přímý souboj stejně jako v Sachsenringu. Poté přišlo Brno a italův triumf, mezitím co jeho sok upadl a nedokončil. Tam předvedl nezapomenutelný kousek, když v rychlosti 200 km/h při projetí cílem dokázal svůj stroj postavit na zadní kolo tak, že málem havaroval. Tento moment se stal jedním z nezapomenutelných kousků celé jeho kariéry. Třetí místo v italské Imole bylo ještě dobrý výsledek, ale pak už se mu tolik nedařilo a hlavně díky své nedisciplinovanosti přišel o vítězství v Barceloně diskvalifikací. Doohan vyhrál poslední dva závody a titul měl ve svých rukou. Biaggi díky pádu Alexe Criville v Argentině uhájil druhé místo v konečném součtu bodů a stal se jedním z nejúspěšnějších nováčků královské třídy. Věděl, že na další rok nemá šanci bojovat s továrními stroji Repsol-Honda a rozhodl se přestoupit do Yamahy.

V testech to vypadalo, že by mohl Max bojovat o vítězství stejně jako v předchozím roce. Přestože v kvalifikaci na úvodní závod v Malajsii ital vyjel druhou pozici, tak v závodě už to moc slavné nebylo. Po deseti kolech musel odstoupit pro technickou závadu. V Japonsku zase absolvoval první závod v dešti ve třídě 500cc a dokončil až devátý. Ve Španělsku svedl souboj s Crivillem, ale prohrál. Nepříjemný závod zažil Max v Le Mans, když v závodě upadl a zlomil si prsty na obou rukou. I s tímto handicapem předvedl fantastický závod na domácím Mugellu. Startoval až jako třináctý, ale v závodě se dostal až do vedení a sváděl souboj s Crivillem. Španěl ho připravil o vítězství až v poslední zatáčce a po závodě byl Ital tak vyčerpán, že musel dokonce vyhledat lékaře. Problémy s nastavením Yamahy často zapříčinily jeho pád jako třeba v Barceloně a na Sachsenringu. Zadařilo se až v Brně, ale ani tam to na stupně vítězů nestačilo. Třetí místo v Imole však nastartovalo jeho zdařilejší výsledky do konce sezóny. Předvedl mnoho krásných soubojů, jako například v Austrálii, kde až v závěru těsně podlehl Okadovi. Konečná úleva pro Biaggiho přišla až v Jihoafrické republice. Porazil Repsol Hondy a zaslouženě vyhrál. Poslední dva závody byly v režii jezdců Norick Abe, Biaggi a Roberts jr a Max z těchto soubojů vyšel pokaždé jako druhý. Sezóna tedy nepatřila k těm nejúspěšnějším, ale Max Biaggi věřil ve zlepšení.

Max počítal s tím, že sezóna bude úspěšnější než ta předchozí, ale opak byl pravdou. Hned v Jihoafrické republice ho zastavila porucha. V Malajsii obsadil 4. místo, ale poté tři závody nedokončil, přestože do každého z nich startoval z první řady. V italském Mugellu to vypadlo velice nadějně, ale Biaggi v posledním kole upadl ze druhé pozice. Dokázal však svůj stroj zvednout a dokončit na 9. místě. Poté čtyři závody sice dokončil, ale s nikterak velkým úspěchem. Před Maxovou oblíbenou brněnskou velkou cenou mu patřila v bodování až jedenáctá pozice s tím, že ještě letos nestál ani jednou na stupních vítězů. Na Masarykově okruhu v Brně však přišel zlom a po získané pole position suverénně triumfoval i v závodě. V Portugalsku svedl souboje s Robertsem a Rossim, ale nakonec je prohrál a dojel čtvrtý. Valencie znamenala opět stupně vítězů a souboj trojice Biaggi, Roberts a Rossi. V Brazílii byl pouze tři desetiny za pódiovým umístěním, ale v Motegi si vše nahradil a dokončil jako třetí. Poslední závod přinesl nevídané drama. Biaggi startoval až z dvanácté pozice, ale postupně se propracoval kupředu a v 16. kole už vedl startovní pole. O vítězství sváděl boje s Capirossim, Rossim, Abem, McCoyem a dalšími. Devět jezdců do posledních chvílí bojovalo mezi sebou ve skupině. Vítězně však sezónu zakončil Biaggi a nakonec obsadil celkovou třetí pozici v konečném součtu. Tato sezóna byla hlavně začátkem legendární rivality mezi Biaggim a Rossim.

Tentokrát Maxovi připravila Yamaha stroj schopný vítězit.Hned v Japonsku se stal kontroverzní moment,když Biaggi vystrčil svého velkého rivala Rossiho z tratě.Mladý ital mu to však o dvě kola později agresivním předjížděcím manévrem vrátil a ukázal Biaggimu prostředníček.Oba jezdci byli po závodě přizváni na kobereček a napomenuti.Následující dva závody Rossi vyhrál,mezitím co Max z nich vytěžil pouhých 13 bodů a stál v bodování až na šestém místě.Francouzskou velkou cenu však ovládl suverénně a v bláznivém Mugellu se opět postavil na stupně vítězů.Další závod byl představením stíhacích jízd Rossiho a Biaggiho,kteří obsadili první dvě pozice.Souboj těchto dvou jezdců se přenesl i do Assenu.Tam ale tentokrát vyhrál Biaggi po předčasně ukončeném závodě.Donington patřil Rossimu a Sachsenring zase Biaggimu.Po devíti závodech tak oba jezdce dělilo pouhých 10 bodů. Zlom nastal v Brně.Biaggi vedl před Rossim když najednou podlehl tlaku mladšího krajana a upadl,dokázal však svoji motorku zvednout a dokončil závod na 10. místě.Po závodě sám Valentino Rossi přiznal,že se ho jen zuby nehty držel.V Portugalsku mizérie pokračovala a opět přišel pád a neuspokojivý výsledek.V mokré Valencii sice Biaggi předjel Rossiho a dokončil před ním,ale šlo pouze o 10. a 11. místo.Max tak stáhl pouhý bod.Drama pokračovalo i v Motegi,ale pouze do šestého kola.Max Biaggi opět upadl,ale tentokrát už svůj stroj nezvedl.O titulu se zdálo být rozhodnuto.Kvalifikaci však vyhrál a ukázal,že bude bojovat až do samotného konce.V snad nejkrásnější bitvě sezóny však podlehl a titul putoval do Rossiho rukou.V Malajsii opět nedokončil pro pád a sezónu uzavřel třetím místem v Brazílii.Pro následující sezónu byla zavedena nová třída MotoGP.

Katastrofální byl pro Maxe start do sezóny 2002. Za první tři závody získal pouhých 7 bodů. Yamaha se na první sezónu kategorie MotoGP nepřipravila na rozdíl od tovární Hondy vůbec dobře. Až ve Francii se po souboji s oběma Repsol Hondami podíval na stupně vítězů. V Itálii se o prvenství přetahoval s Rossim, ale nakonec si mladšího krajana nechal ujet a dojel si "pouze" pro druhé místo. V Katalánsku startoval sice z pole-position, ale v závodě dojel těsně pod stupni vítězů. Stejný výsledek zopakoval i v holandském Assenu. Poté následovalo velmi plodné období tří závodů, ve kterých Max dosáhl na druhá místa ve Velké Británii a Německu a vítězství na oblíbeném okruhu v Brně. Na českém okruhu se dlouho bojovalo mezi Biaggim a Rossim a i když Biaggi ani na kolo neztratil vedení tak většina fanoušků čekala Rossiho útok v samém závěru. V tom ale Rossimu 7 kol před koncem vypověděla službu pneumatika a trojnásobný šampión musel zajet do boxů. Biaggi tak závod dotáhl do vítězného konce a přerušil tím Rossiho sérii sedmi vyhraných závodů. Promoklý portugalský okruh Estoril znamenal návrat k nenápadným výsledkům, avšak v Brazílii se stal opět jediným konkurentem Valentina Rossiho. Za cíl si dal dokončit šampionát na konečném druhém místě. Velkou cenu Pacifiku nedokončil, zatímco v horké Malajsii si počínal suverénně a zaslouženě vyhrál. V Austrálii měl problémy za sebou udržet dvoutaktní motocykly. V poklidu si v posledním podniku roku dojel pro stupně vítězů a obhájil titul vicemistra za Valentinem Rossim. Letošní problémy Yamahy přiměly Maxe k odchodu do Hondy týmu Sita Ponse.

Rok 2003 byl v očekávání zda Max Biaggi bude atakovat mistrovský trůn Valentina Rossiho. Všechno tomu nasvědčovalo když dostal motocykl Honda i když ne s takovou tovární podporou jako měl Rossi. Na rozdíl od předchozí sezóny začal dobře, když v tragické Velké ceně Japonska získal druhé místo a v jihoafrické velké ceně třetí místo. Oba italští rivalové však museli pro letošek počítat i se Setem Gibernauem, který vyhrál druhý podnik roku. Španělský Jerez ovládl opět Rossi před Biaggim a oba tak okupovali i první dvě místa v bodování. V Le Mans totálně zaostal za Rossim a Gibernauem jak v suché části závodu tak v té mokré. Překvapivě podlehl v Mugellu krajanovi Capirossimu a dojel až třetí mezitím co vyhrál Rossi. V Barceloně se Maxovi také nedařilo a po zpackané kvalifikaci bojoval o stupně vítězů než se v předposledním kole ocitl mimo trať a dokončil na 14. místě. Na lepší časy se opět zablýsklo v Assenu. Biaggi na vodě dotáhl svůj motocykl na skvělém druhém místě když nestačil pouze na Gibernaua. První pole-position v sezóně si vyjel v Donington Parku a v závodě dojel opět jako druhý do té doby, než byl po závodě penalizován Valentino Rossi a Biaggi se tak posunul na první místo. Zdálo se, že šílenému Maxovi vyhoupla forma nahoru a pole-position v Německu to jen potvrdila. Jenže start jednoznačně pokazil a po prvním kole mu patřila až nelichotivá 10.pozice. Musel se tak prokousávat polem nahoru a ve 13. kole byl dokonce na 3. místě, ale hned v následujícím kole upadl a skončil. Po pátém, druhém a čtvrtém místě přišla Velká cena Japonska třetí pole-position v sezóně.Závod skončil stejně fantasticky jako kvalifikace,když mu k triumfu opět pomohla chyba Rossiho, který se ocitl mimo trať. V Sepangu byl opět až ten třetí za Rossim a Gibernauem a na Philip Islandu pro změnu chyboval a obsadil až nebodované 17. místo. Poslední závod ve Valencii dokončil pod stupni vítězů a uzavřel tak sice spolehlivou ale výsledkově nedobrou sezónu. Během většiny sezóny nedokázal držet tempo dvojice Rossi-Gibernau a tudíž se musel spokojit s celkovým 3. místem s bodovým přídělem 228 bodů.

Otázka tak tentokrát zněla jestli Biaggi udrží krok s Rossim a Gibernauem. Ve Welkomu se představil výborně. Svedl krásný souboj s Rossim o vítězství, ale nakonec prohrál. Na Gibernaua ve Španělsku nestačil, ale bylo z toho opět skvělé druhé místo. Ve Francii a Itálii stanul opět na stupně vítězů, ovšem v Katalánsku to už tak slavné nebylo. Osmá pozice v závodě Maxe neuspokojila. Výsledek se přenesl i do následujícího závodu, kde v kvalifikaci dokončil jako dvanáctý. Biaggi do cíle nakonec dorazil jako čtvrtý a v Riu byl poražen svým týmovým kolegou Makoto Tamadou. Maxův nejpodařenější závod se uskutečnil v Německu. Pole-position a vybojované vítězství po bitvě s Barrosem znamenalo návrat do boje o titul. Rossi měl 139 bodů, Biaggi 138 bodů a Gibernau 126 bodů. Nezvládnutý závod v Británii však znamenal opět vzdálení se boje o mistrovskou korunu. Ani na oblíbeném okruhu v Brně neporazil dvojici rivalů stejně jako v Portugalsku a Japonsku. Tam zase pro změnu nedokončil pro pád ani první kolo. Premiérová Velká cena Kataru Maxovi také nevyhovovala, protože se na startovním roštu postavil až na 24. místo. V průběhu závodu se prokousal polem až na konečné 6. místo. Před Maxem bylo zvládnout poslední tři závody sezóny a co se týče malajského Sepangu tak to zvládl, když skončil na 2. místě. Další závod to na lepší jak 7. místo nestačilo a poslední závod ve Valencii dokončil opět druhý, když jako jediný dokázal držet krok s Rossim. Sezóna tak potvrdila, že Max Biaggi i přes relativně stabilní výkony je za zenitem své rychlosti. Pro následující sezónu se upsal týmu Repsol-Honda a dostal tak příležitost dokázat s čistě továrním motocyklem, že je stále konkurenceschopný.

Na začátku sezóny ještě nikdo, ani sám Max netušil, že vstupuje do své poslední sezóny v MotoGP. Začátek sezóny nebyl tak špatný, když se mu podařilo stanout na bedně v Portugalsku a doma v Itálii. Tam dokonce potrápil svého věčného rivala Rossiho. Po Velké ceně Japonska mu dokonce patřila druhá pozice v průběžné klasifikaci, hned za suverénním Rossim. Poté ale začaly Maxovy nepřesvědčivé výkony a k tomu problémy uvnitř týmu. To vyvrcholilo roztržkou po Velké ceně Turecka, kde skončil Max až na dvanáctém místě a dával to za vinu hlavně motorce. Ve Valencii dojel ital svůj poslední závod v MotoGP šestém místě. Poslední sezóna neskončila nijak slavně. Žádné vítězství na kontě, pouze dvě druhá místa, byla pro velkou postavu motocyklové historie příliš málo. Dokonce snad opět mělo dojít k nějakému kontroverzními vyjádření na adresu Hondy a proto na další rok o své místo přišel. A nejen to, nesehnal angažmá v žádném dalším týmu. Zástupci Hondy byli totiž některými Biaggiho výroky na svou adresu tak pohoršeni, že prohlásili, že Biaggi již nikdy na žádný jejich motocykl neusedne a mluvilo se o tom, že Honda se v zákulisním přestupovém kolotoči usilovně angažovala, aby Biaggi nedostal k dispozici ani motocykl žádné jiné značky. Nakonec to opravdu tak dopadlo a Biaggi tím bohužel vcelku neslavně na scéně Grand prix skončil. Ještě v roce 2007 se objevovaly spekulace o Maxově návratu do Mistrovství světa. Šílený Max však nepověsil přilbu na hřebík a zkusil štěstí také v Mistrovství světa superbiků.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Max Biaggi na Wikimedia Commons

• Valentino Rossi