Marmaggiho aféra

V prvních měsících roku 1925 se chystalo přijetí nového zákona o svátcích a památných dnech. Tento zákon byl velmi bedlivě sledován katolickou církví, neboť mělo dojít ke zrušení stávajícího svátku svatého Jana Nepomuckého a místo něho měly být ustanoveny svátky nové – svátek Cyrila a Metoděje a památný den Jana Husa. Přes četné názorové rozpory mezi členy vlády byl tento zákon nakonec dne 21. března 1925 přijat. Největší protesty pak souvisely s ustanovením právě památného dne Jana Husa. „Nuncius Francesco Marmaggi prohlásil, že zrušení svátku sv. Jana Nepomuckého a zavedení Husova dne znamená pro Vatikán casus belli.“[1] Vatikánu ale nezbylo nic jiného, než se s rozhodnutím československé vlády smířit.

S blížícím se datem oslav se rozpory mezi Vatikánem a Československem stále stupňovaly. Neúnosné míry dosáhly v červnu roku 1925. Nad samotnými oslavami totiž přijal patronát sám prezident T. G. Masaryk a k účasti byli nabádáni i nejvýznamnější členové vlády. Tyto aktivity se již pro Vatikán staly neakceptovatelné. Vatikánský státní tajemník Pierre Gasparri informoval československého vyslance ve Vatikánu dr. Václava Palliera o tom, že za této situace bude z Prahy odvolán papežský nuncius. Po této zprávě se v Praze odehrálo několik osobních schůzek mezi Edvardem Benešem a Francescem Marmaggim, při nichž se československý ministr zahraničí snažil rozpory urovnat. Ze strany papežského nuncia se však Edvard Beneš dočkal pouze zamítavého stanoviska.

Římská kurie, ústy papežského nuncia, zdůvodnila svůj postoj tak, že ve zmíněných oslavách spatřovala protikatolické manifestace a na znamení protestu za urážku nejen jí, ale také všech katolíků, opustí apoštolský nuncius Marmaggi Prahu. Tímto tedy byla vyvolána oficiální roztržka mezi Československem a Vatikánem, která sledovala dva cíle. Za prvé: Vatikán se snažil upevnit své pozice uvnitř republiky. Za druhé: Československo bylo jediným evropským státem, který neuzavřel smlouvu s Vatikánem.[2]

Ministr zahraničí obdržel dne 7. července 1925 vyjádření papežského nuncia o tom, že již opustil Prahu a některé záležitosti spojené s výkonem apoštolské nunciatury bude vykonávat Mons. Arata ze své hodnosti chargé d'affaires. Naopak z příkazu ministra Beneše se do Prahy měl co nejdříve vrátit dr. Václav Pallier. Další zájmy republiky měl ve Vatikánu na starosti československý chargé d'affaires JUDr. Eduard Jelen. Na nastalou situaci musela reagovat i vláda, která dne 18. července vydala stanovisko, ve kterém byl schválen dosavadní postup ministra zahraničí s doporučením, aby se předešlo dalšímu vyhrocení roztržky, ale aby nadále bylo zachováno výlučné právo českého lidu rozhodovat o státních svátcích, což musí Vatikán akceptovat. Situace mezi Československem a Vatikánem se ani při oslavách o rok později nezlepšila. Obrat ve vzájemných vztazích nastal až v říjnu 1926, kdy byla jmenována nová vláda v čele s Antonínem Švehlou. Nové personální obsazení ve vládě do jisté míry vyhovovalo i Svatému stolci. K rozhodnému kroku na cestě k usmíření se odhodlal Edvard Beneš, který na počátku roku 1927 vyhotovil dokument, jenž shrnoval všechny dosud nevyřešené otázky mezi státem a církví.

Na základě několikaměsíčních jednání mezi československým zástupcem a delegátem papeže došlo dne 17. prosince 1927 k podpisu dohody, která řešila některé církevně-politické otázky v Československu. Vláda pak tuto úmluvu tzv. modus vivendi přijala dne 20. ledna 1928 a do Prahy se vrátil papežský nuncius.