Margaret Asquith

Emma Margaret Tennant se narodila v historickém hrabství Skotska v Peeblesshireu jako šestá dcera a jedenácté dítě sira Charlese Tennanta, 1. baroneta, průmyslníka a politika, a Emmy Winsloeové. Margot žila v "The Glen", venkovském sídle rodiny; Margot a její sestra Laura vyrostly jako divoké a bez zábran. Margot byla „odvážné dítě“, například se toulala po rašeliništích, lezla na střechy za svitu měsíce a jezdila na koni po schodech panského domu. Jezdectví a golf byly její celoživotní vášně.

Obě dívky byly nerozlučné a společně vstoupily do společnosti v Londýně v roce 1881. Ona a Laura se staly ústředními ženskými postavami aristokratické skupiny intelektuálů s názvem „The Soul“ (výrazná elitní sociální a intelektuální skupina ve Spojeném království od roku 1885 do roku 1900. Členy byli mnozí z nejvýznamnějších britských politiků a intelektuálů té doby.) Laura si vzala Alfreda Lytteltona v roce 1885 a zemřela v roce 1888 a Margaretin život byl její smrtí silně ovlivněn.

Znak Margot Countess of Oxford & Asquith

Dne 10. května 1894 se Margot provdala za H. H. Asquitha a podporovala ho v jeho ambicích. Přivedla ho do třpytivého světa společenských elit, který s první manželkou nikdy nezažil. Margot jjeho první ženu trochu znala a vždy o ní vřele mluvila. Stala se také stala skvělou nevlastní matkou jeho pěti dětí. Ty byly živou a energickou Margot zprvu poněkud zmatené, tolik se odlišovala od jejich tiché matky. „Vstoupila do našich životů jako oslnivý rajský pták a naplňovala nás úžasem, pobavením, vzrušením, někdy i neklidem, co by mohla udělat příště,“ napsala Violet Asquith.

Asquith porodila pět vlastních dětí, ale pouze dvě z nich přežily dětství. Elizabeth Asquith, narozená v roce 1897, se v roce 1919 provdala za prince Antoina Bibesca z Rumunska a stala se spisovatelkou. Anthony Asquith, narozený v roce 1902, se stal předním anglickým filmovým režisérem.

V roce 1908, kdy se Asquith stal předsedou vlády, byla Violet jediným dítětem jeho první manželky, která byla stále doma. Ona a otec sdíleli hluboký zájem o politiku. Naproti tomu vztahy mezi nevlastní matkou a nevlastní dcerou byly často napjaté, což přimělo H. H. Asquitha, aby napsal, jak na tom tyto dvě ženy „z hlediska chronického nedorozumění“ byly.[3]

Obrovský dům na Cavendish Square v Londýně se štábem 14 zaměstnanců byl domovem rodiny Asquith, dokud se v roce 1908 nepřestěhovali do sídla premiéra na Downing Street 10. Nejvýznamnějším domovem rodiny Asquith byl "The Wharf" v Sutton Courtenay, Oxfordshire, postavený v roce 1912. Byl to jejich víkendový dům daleko od Londýna. Právě zde se scházely literární, umělecké a politické osobnosti.

Margaret Asquith byla zapřisáhlou odpůrkyní volebního práva žen, v jednom z dopisů napsala, že „ženy nemají smysl pro politiku, velmi málo humoru, téměř žádný smysl pro čest ... a žádný smysl pro proporce“.[4] Jejich dovolenou na venkovském sídle Clovelly Court v hrabství Devon v roce 1909 narušily svým příjezdem sufražetky Elsie Howey, Jessie Kenney a Vera Wentworth, které jejího manžela všude pronásledovaly. Po několika dnech „ozdobily“ jejich zahradu barvami jejich hnutí: fialovou, bílou a zelenou. Zúčastnila se debaty o zrušeném smírčím návrhu zákona s dalšími manželkami politiků v roce 1911 a „vypadalo to, že jí vážně pobavili“ lobbisté bojující za volební právo žen. Stála poblíž Constance Lytton a Annie Kenney, která si ji pamatovala jako nepříjemnou a sarkastickou.[4] V roce 2012 článek v časopise "Votes for Women" psal o její „tajné“ cestě, když cestovala se svým manželem premiérem trajektem přes Wolverhampton a Holyhead do Dublinu. Jejich trajekt potkala jachta "Irish Women's Franchise League", organizace požadující zahrnout do irského zákona "Irish Home Rule Bill" právo žen hlasovat.[4]

Během první světové války vedla otevřenost Margot Asquithové k veřejnému pobouření. Například navštívila německý zajatecký tábor a obvinila svého otřeseného nevlastního syna Herberta z opilosti. Negativní reakce veřejnosti a médií mohla přispět k politickému pádu jejího manžela. V roce 1918 byla u soudu veřejně napadena pravicovým poslancem Noelem Pembertonem Billingem, který byl přesvědčen, že válečné úsilí národa je podkopáváno homosexualitou ve vysoké společnosti. Naznačil, že byla spojena se spiklenci.[5]

V roce 1920 bylo sídlo na Cavendish Square prodáno a rodina se přestěhovala na 44 Bedford Square, do krásného domu, který dříve obývala Ottoline Morrell. Hraběnkou z Oxfordu a Asquithu se stala v roce 1925, kdy byl jejímu manželovi udělen šlechtický titul.

Na konci dvacátých let byla Margot a její manžel vážně zadluženi: přiznala se, že dluží 15 000 GBP (přes 800 000 GBP v cenách roku 2015) a že zastavila své perly na 2 000 GBP, přestože tvrdila, že vydělala 18 000 GBP za knihy a 10 000 GBP za různé další spisy. Musela být zorganizována podpora liberálních sympatizantů, aby rodina byla zajištěna.

Její manžel jí nechal po smrti v roce 1928 pouhých 300 liber (něco přes 16 000 liber v cenách roku 2015), protože musel použít své životní pojištění, aby zajistil své děti. Zůstala téměř bez prostředků a její finanční situace jí způsobovala její neustálé obavy. Poté vydělala peníze poradenstvím o „záležitostech vkusu“ v oblasti interiérového designu a reklamou na cigarety Wix. Po smrti jejího manžela jí William Maxwell Aitken, 1. baron z Beaverbrooku, známý jako baron Lord Beaverbrook posílal pravidelné peněžní dary.[6][7] Po manželově smrti se Margot přestěhovala do hotelu Savoy. Její poslední domov byl v Thurloe Place, Kensington.

Řekla Haroldovi Nicolsonovi, že Neville Chamberlain byl „největším Angličanem, jaký kdy žil, protože dosáhl podpisu Mnichovské dohody.[8]

V roce 1940 jí potkalo další neštěstí, odloučení od její dcery Elizabeth, která byla od roku 1940 vězněna v Bukurešti. Margot plánovala její záchranu, ale Elizabeth v dubnu 1945 zemřela na zápal plic; se zlomeným srdcem přežila svou dceru jen o několik měsíců.

Margotiny deníky z let 1914–1916 vydalo nakladatelství Oxford University Press v červnu 2014 jako Great War Diaries Margot Asquith.[9]

• An Autobiography, 1920
• My Impressions of America, 1922
• Places & Persons, 1925
• Lay Sermons, 1927
• Octavia, 1928
• More Memories, 1933
• More or Less about Myself, 1934
• Off the Record, 1943