Maják Kõpu

Nejvýznamnější plavební dráhy východ-západ vedly přes písečnou lavici (mělčinu) Hiiu v Baltském moři. Hanzovní obchodníci hledali už před rokem 1490 místo k označení jako orientační bod. Kolem roku 1490 požádali biskupa biskupství Ösel-Wiek o povolení postavit mezník na poloostrově Köpu, který by byl pod kontrolou biskupa. Tato žádost nebyla realizována.[10]

Na setkání Hanzy v Lübecku v roce 1499 byla vznesena k biskupovi žádost o postavení majáku. Dne 20. dubna 1500 biskup Johannes III. Oragas souhlasil s výstavbou kamenného sloupu. K pokrytí nákladů na výstavbu musela městská rada v Tallinnu stanovit zvláštní daň na celou dobu výstavby majáku.[10]

Výstavba měla začít v létě roku 1500, ale stavba byla zastavena z důvodu vyhlášení války Walterem von Plettenberg, mistrem Livonského řádu. Válka trvala až do roku 1503. Na jaře roku 1504 byl nakoupen a dovezen stavební materiál, ale na podzim téhož roku byly práce přerušeny protože vypukla epidemie. Práce byly přerušeny v roce 1505, kdy zemřel 28. prosince 1505 v Tallinnu Lambert Ottingk, radní odpovědný za stavbu. Podle záznamů účetních knih o stavbě majáku Köpu z období 1507–1533 byly vynaloženy peníze na maják od 12. května 1514 do 12. října 1532. Částky ukazují na to, že práce probíhaly od roku 1514 do 1519, později bylo vynaloženo jen pár větších částek.[10] Na vrcholu majáku byl oheň poprvé zapálen na podzim roku 1531. Z věže vysoké 20 metrů a osm metrů široké byl za jasného dne oheň viditelný až do vzdálenosti 20 km od pobřeží.

V roce1649 bylo na vnější stěně věže přistavěno dřevěné schodiště a na vrcholu instalován železný rošt. Původně bylo plánováno spalování kamenného uhlí, ale kvůli vysokým přepravním nákladům bylo používáno dřevo.[10]

Oheň spotřeboval až 1000 sáhů (3620 m³) palivového dřeva ročně v průběhu 180 denního plavebního období. Bylo to tak veliké množství, že způsobilo odlesnění většiny poloostrova Kõpu. Na majáku pracovala každou noc osádka šesti mužů, ale bouře uhasínaly oheň.[6] V roce 1652 bylo vydané nařízení, že oheň musí být silný a vysoký (asi dva metry).[8]

Hrabě Axel Julius De la Gardiev roce 1659 koupil ostrov Hiiumaa od švédského krále za 38 000 tolarů a převzal správu majáku.[7] Maják byl zvýšen na 35,6 m a dřevěné schody nahrazeny železnými. Světlo ohně bylo viditelné do vzdálenosti 24 km. Oheň byl zapalován hodinu po setmění a uhašen hodinu před východem slunce.

V roce 1792 koupil maják baron Roman Ungern-Shternbert. Každý rok požadoval na státu 5000 rublů ve stříbře na osvětlení. Ze státní pokladny až do roku 1796 dostával poloviční částku. Po tomto roce baron nadále udržoval maják v činnosti až do roku 1805. Náklady na provoz byly rozděleny mezi rolníky nejbližších vesnic s tím, že byli uvolnění od ostatních povinností.[11]

V roce 1805 převzalo správu majáku Ruské impérium.[12] V roce 1810 začala velká rekonstrukce majáku. Z jižní strany v opoře věže bylo vybouráno schodiště a místnost pro šest mužů. V horní části majáku byly postaveny dvě pomocné místnosti (nad sebou), ve druhé vyšší místnosti ve výšce 35 m byly uskladněny lampy. V lucerně bylo instalováno 23 olejových lamp s postříbřenými mosaznými reflektory.[7] Svítilny spalovaly konopný olej a jejich spotřeba činila 3,28 tun oleje ročně.[13]

V roce 1845 horní část majáku prošla rozsáhlou rekonstrukcí a přestavbou. Maják získal konečnou výšku 36 m. Pro svítilny a optické zařízení byla postavena dřevěná konstrukce s cylindry.[7][10]

Maják byl pod námořní správou, která stanovila první pravidla pro údržbu. Maják se rozsvěcel a zhasínal v souladu s východem a západem slunce. Během bouřlivého počasí byl spravován podle kalendáře. Maják svítil neustále od 1. července do 1. května tj. 10 měsíců v roce.[10]

V rámci svých reforem velkokníže Ruska Konstantin Nikolajevič požadoval v roce 1859 modernizaci majáku Kõpu. V roce 1860 bylo instalováno nové otočné zařízení vyrobené manufakturou Le Paute v Paříži. Pomocí kladkostroje se otáčecí zřízení otáčelo rychlostí jedné otáčky za čtyři minuty. Zařízení mělo jednu lampu Carsel se čtyřmi soustřednými světelnými zdroji a s Fresnelovou čočkou. Ke svícení byla spotřeba 0,5 kg řepkového oleje za hodinu, olejová pumpa byla poháněna hodinovým strojkem. Světlo bylo viditelné do vzdálenosti 27 nm (50 km). Obsluha majáku byla v počtu sedmi osob, přičemž jeden z obsluhy musel být neustále v blízkosti světelného zdroje.[9]

V roce 1869 byl zaveden telegraf a v blízkosti majáku postavena záchranná stanice. Telegraf pracoval až do roku 1898, kdy byl nahrazen telefonem.[7]

Lucerna majáku Köpu

Nové světelné zařízení bylo zakoupeno na světové výstavě v Paříži v roce 1900 za tři milionů zlatých rublů. Nové zařízení (včetně světelné komory) byl vyroben společností Sautter, Marlé & Co v Paříži.[1][14] Instalace byla provedena v roce 1901.[12] Zařízení používalo petrolejové lampy s plynovou punčoškou. Litinový systém plaval a otáčel se ve rtuťové lázni, která působila jako ložisko. Lázeň obsahovala na 500 kg rtuti.[14]

Celý světlo-optický systém byl otáčen závažím o hmotnosti 400 kg a musel být každé dvě hodiny převíjen.

V roce 1939 maják prošel rekonstrukcí. Jeho zdi byly natřeny velmi kvalitní olejovou barvou, která v zabraňovala odpar vody z omítky a zdiva. Z toho důvodu během dalších desetiletí došlo k zhoršení stavu omítky.

V roce 1940 byl maják napojen na elektrickou rozvodnou síť. V srpnu 1941 německé bombardéry poškodily osvětlovací systém.

Po druhé světové válce byly testovány různé optické systémy. V roce 1949 byl instalován Kohlerův generátor se stacionárním elektrickým světelným systémem. Nový systém rotačního osvětlení (EMV-3) byl instalován v roce 1963, čímž byl maják plně automatizován. Byl v provozu až do roku 1982, kdy byl instalován experimentální systém EMV-930M (vyrobený na Ukrajině). Mechanismus otáčení optického systému používá otočné magnetické pole. Optika přinesla šesti až osminásobný nárůst efektivity světla vyzařovaného křemíkovou lampou o výkonu 1 kW. Tento světelný systém je stále používán.

Poštovní známka SSSR z roku 1983

Kvůli postupnému zhoršování stavu majáku došlo k jeho k častým opravám. Hlavní opravy byly provedeny v roce 1957, 1970, 1979–1981 a hlavní oprava v roce 1982. Stěny se v průběhu osmdesátých let částečně rozpadly. K zastavení zhoršení stavu majáku byl postaven 15 centimetrů silný železobetonový plášť, který podpíral základy a stěny (1989–1990). Pro odvod vlhkosti byly využity malé vzduchové kanály v betonu. Horní část majáku byla renovována v roce 2001.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Kõpu Lighthouse na anglické Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Maják Kõpu na Wikimedia Commons
• Seznam majáků Estonska estonsky
• NAVIGATSIOONIMÄRGID EESTI VETES LIST OF LIGHTS ESTONI estonsky