Magnus I. Norský

Magnus I. Olavsson (duben/červen 1024 – 25. říjen 1047), známý také jako Dobrý byl norským králem v letech 1035 až 1047 a dánským králem v letech 1042 až 1047.

Magnus I.
král Norska (1035 – 1047)
král Dánska (1042 – 1047)
Mince Magnuse I.
Narození duben/červen 1024
Úmrtí 25. říjen 1047
Dánsko
Pohřben Nidaroský dóm
Předchůdce Knut Veliký (Norsko)
Hardiknut (Dánsko)
Nástupce Harald III. Hardrada (Norsko)
Sven II. Dánský (Dánsko)
Otec Olaf II. Norský
Matka Alvhild
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

Magnus byl nemanželským synem Olafa II. Norského, později známého jako Svatý Olaf, a jeho anglické konkubíny Alvhild.[1] V roce 1028 připravil Olafa o trůn dánský král Knut Veliký a Magnus se společně s ním a svou matkou uchýlil do exilu v Garðaríki (Kyjevská Rus).[1] Olaf zemřel v roce 1030, Magnus s matkou ale v Kyjevské Rusi zůstali i poté.

Po smrti Knuta Velikého v roce 1035 ale norští šlechtici už nechtěli dánskou vládu, zejména ne tvrdou vládu Knutova syna a jeho matky Ælfgifu (v Norsku známé jako Álfífa).[2] Einarr Þambarskelfir a Kalf Arnesson, spojenci Magnusova otce odcestovali do Kyjevské Rusi, aby Magnuse přivedli zpět jako norského krále.[3]

Král Norska a Dánska

Magnus byl norským králem prohláše v roce 1035 ve svých jedenácti letech. Svein a jeho matka utekli z Norska a Svein brzy poté zemřel. Magnus měl nejprve v úmyslu pomstít se otcovým nepřátelům, ale po domluvě s tím přestal, proto je známý jako "dobrý" či "ušlechtilý".[3]

Jiný ze synů Knuta Velikého, Hardiknut, byl dánským králem a měl v úmyslu svou zemi znovu spojit s Norskem, zatímco Magnus v roce 1040 zahájil kampaň proti Dánsku.[4] Šlechtici z obou zemí však přiměli oba krále ke schůzce u řeky Göta, na hranicích obou království. Uzavřeli mír s tím, že v případě úmrtí budou vzájemnými následníky.[5][6] Hardiknut zemřel v roce 1042 v Anglii a Magnus se tak stal také dánským králem, na úkor Hardiknutova synovce Svena Estridsena. Sven byl stále v opozici proti Magnusovi, ačkoliv podle Heimskringla z něj Magnus udělal jarla.[7]

Magnus chtěl obnovit říši Knuta Velikého a stát se také králem Anglie. Po smrti Hardiknuta si angličtí šlechtici zvolili za krále Eduarda III., kterému Magnus napsal, že má v úmyslu zaútočit na Anglii spojenými silami Norska a Dánska."[8] Eduardova matka Emma Normandská podporovala Magnuse a v roce 1043 jí anglický král zabavil majetek, což ji podle jedné zprávy přimělo nabídnout pomoc Magnusovi.[9]

Z exilu se mezitím vrátil Magnusův strýc Harald a zpochybnil Magnusovu vládu, přičemž v Dánsku byl stále hrozbou Svena Estridsen. Harald a Sven se proti Magnusovi spojili[1] a Magnus se tak v roce 1046 rozhodl udělat z Haralda svého spoluvládce.[10][11]

Smrt

Do roku 1046 Magnus vytlačil Svena z Dánska. 25. října 1047 však náhle třiadvacetiletý Magnus v Dánsku zemřel v důsledku nehody nebo nemoci.[12] Různé zdroje uvádějí, že to bylo v důsledku pádu přes palubu jedné z lodí, které shromažďoval k invazi do Anglie,[6] pádu z koně,[13] nebo v důsledku toho, že na palubě lodi onemocněl.[1] Svena zřejmě jmenoval svým dědicem v Dánsku a Haralda v Norsku, podle některých zpráv se tak stalo na jeho smrtelné posteli.[1] Pohřbený je vedle svého otce v Nidaroském dómě v Trondheimu.[1]

Magnus nebyl ženatý, ale měl nemanželskou dceru Ragnhildu, která se vdala za norského šlechtice Håkona Ivarssona. Jedním z jejich potomků byl pozdější král Erik III. Dánský.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Magnus I of Norway na anglické Wikipedii.

  1. Carl Frederik Bricka, Dansk Biografisk Lexikon, vol. XI [Maar - Müllner], 1897, p.44.
  2. Frank Stenton, Anglo-Saxon England, 3rd ed. Oxford: 1971, ISBN 978-0-19-821716-9, pp. 405-06.
  3. Karen Larsen, A History of Norway, Princeton University Press, 1950, s. 110.
  4. Monarkiet i Danmark - Kongerækken Archivováno 18. 11. 2009 na Wayback Machine at The Danish Monarchy
  5. Larsen, p. 113.
  6. Palle Lauring, A History of the Kingdom of Denmark, tr. David Hohnen, Copenhagen: Høst, 1960, pp. 57-59.
  7. Hollander (Trans.), Heimskringla, s. 558.
  8. Larsen, p. 114.
  9. Stenton, pp. 426-27.
  10. Hollander (Trans.), Heimskringla, pp. 593-96.
  11. Larsen, s. 111.
  12. Gwyn Jones, A History of the Vikings, London: Oxford University Press, 1973, ISBN 0-19-285063-6, s. 406.
  13. Knut Gjerset, History of the Norwegian People, Volume 1, New York, Macmillan, 1915, p. 279.

Externí odkazy
Předchůdce:
Knut Veliký		 Norský král
1035–1047		 Nástupce:
Harald III. Hardrada
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.