Magion

Byl vypuštěn 24. října 1978 ze sovětského arktického kosmodromu Pleseck nosnou raketou Kosmos-3M společně s mateřskou družicí Interkosmos-18. Po umístění na oběžné dráze byly její parametry:

• sklon dráhy 82,96°
• perigeum 406 km
• apogeum 764 km
• perioda 96,4 min

Družice měla tvar kvádru o rozměrech 30 × 30 × 16 cm a hmotnost 15 kg.[2] Z tohoto tělesa vyčnívaly do prostoru komunikační antény a prvky čidel. Povrch byl pokryt panely napájecích solárních článků. Stabilizaci družice v prostoru zabezpečoval magnetický systém interakcí se zemským magnetickým polem.

Mezi palubní vybavení patřil telemetrický vysílač v pásmu 137 MHz o výkonu 250 mW a vysílač v pásmu 400 MHz o výkonu 1,5 W. Pro povelování a řízení družice sloužil 24kanálový systém s přijímačem na frekvenci 149 MHz. Přístroje pro měření fyzikálních charakteristik byly představovány Geiger-Müllerovým počítačem záření, měřičem nízkofrekvenčního elektromagnetického pole, 16kanálovým frekvenčním analyzátorem a experimentem s měřením elektrického a magnetického pole do frekvence 16 kHz.

Magion 1 ukončil svoji výzkumnou činnost 10. září 1981, kdy vstoupil do hustých vrstev atmosféry a shořel.

Magion 2 byl vypuštěn 28. září 1989 rovněž z kosmodromu Pleseck, ale s využitím nosné rakety Cyklon 3, spolu s mateřskou družicí Interkosmos 24 v rámci projektu Aktivní. Po umístění na dráze byly parametry oběžné dráhy družice:

• sklon dráhy 82,6°
• perigeum 498 km
• apogeum 2441 km
• perioda 115,5 min

Družice byla oproti Magionu 1 podstatně větší. Byla tvořena 26-stěnem a měla téměř kulový tvar. Její hmotnost dosahovala 50 kg. Díky větší ploše satelitu a solárních článků se zvýšilo množství generované elektrické energie na 12 W. Byla vybavena třísložkovým (vektorovým) a jednosložkovým (skalárním) magnetometrem, rádiovým spektrometrem, 3 plazmovými sondami, analyzátory energetických částic a vlnovým experimentem.

Po oddělení od mateřského tělesa se Magionu 2 otevřel pouze jeden sluneční panel ze čtyř a po deseti dnech přestal vysílat. Spojení bylo obnoveno 21. prosince, poté co se dostal na osvětlenou dráhu a zvýšila se jeho teplota.[3]

Pozemní testovací model odpovídající družicím Magion 2 až 5

Magion 3 byl vypuštěn 18. prosince 1991 z kosmodromu Pleseck s využitím nosné rakety Cyklon 3 společně s družicí Interkosmos 25 v rámci projektu APEX (Aktivní Plazmový EXperiment). Po umístění na oběžné dráze byly parametry dráhy družice:

• sklon dráhy 82,6°
• perigeum 436 km
• apogeum 2943 km
• perioda 120,2 min

Družice byla rozměrově i vybavením téměř shodná s Magionem 2, hmotnost se zvýšila na 52 kg. Rovněž přístrojové vybavení bylo podobné, přibyl fotometr pro měření optických emisí vnější atmosféry Země.

Družice přestala vysílat v září 1992 a nadále zůstává na oběžné dráze.

Magion 4 byl vypuštěn 3. srpna 1995 z kosmodromu Pleseck s využitím nosné rakety Molnija společně s družicí Interbol-1. Po umístění na oběžné dráze byly parametry dráhy družice:

• sklon dráhy 70,3°
• perigeum 17 068 km
• apogeum 175 449 km
• perioda 347,2 min

Družice byla rozměrově i vybavením téměř shodná s Magionem 2 a 3, hmotnost se zvýšila na 59 kg. Rovněž přístrojové vybavení bylo podobné, přibyl rentgenový fotometr a dvousložková Langmuirova sonda.

Napájení družice zajišťovalo celkem 14 + 4 paralelně propojených solárních panelů se sekcemi o rozměrech 196 × 196 mm, 6 z nich bylo pevně umístěno na povrchu družice, zbývajících 12 se nacházelo na výklopných ramenech. Jmenovitý proud panelu byl 0,2 A při napětí 14 V. Za ideálních podmínek poskytovaly solární panely až 36 W elektrické energie.

Pro uložení energie byly na palubě dva akumulátory XB-1/2 složené z 10 Ni-Cd článků Varta RSQ-4. Jejich jmenovitá kapacita činila 4 Ah.

Pro změnu orientace v prostoru byla družice vybavena systémem 10 plynových trysek KDU o tahu 0,1±0,007 N umístěných v 6 směrech. Pracovní médium bylo uloženo v tlakové nádobě o objemu 1,85 dm³ při tlaku 22 MPa, tlak v pracovní komoře trysek byl okolo 0,31 MPa. Celkový impulz systému byl 300 Ns.

Palubní počítač byl postaven na bázi mikroprocesoru NSC-800. Zajišťoval sběr a základní zpracování dat z přístrojů, přijímal a interpretoval řídící pokyny, sestavoval telemetrické zprávy a vysílal vědecká data. Pro záznam dat mimo dosah radiové komunikace byl vybaven pamětí o kapacitě 4 Mbit. Radiová komunikace probíhala digitálně na rychlostech 1,23; 5,12; 20,48 anebo 40,96 kbit/s nebo analogově v pásmu širokém 10 Hz – 60 kHz. Frekvence palubních vysílačů byly 136,07 MHz, 137,15 MHz, 400,24 MHz, 400,57 MHz a 1534,75 MHz. Povelové přijímače pracovaly v pásmech 149 MHz a 450 MHz.

Sonda ukončila činnost 23. září 1997.[4]

Pomocí pozorování Magionu 4 byla zjištěna rychlost pohybu magnetopauzy.[5]

Magion 5 je zatím poslední družicí této řady. Byl vypuštěn 29. srpna 1996 z kosmodromu Pleseck s využitím nosné rakety Molnija společně s družicí Interbol-2.

Parametry družice na oběžné dráze:[6]

• sklon dráhy 64,0°
• perigeum 1881 km
• apogeum 18 092 km
• perioda 347,2 min

Družice byla rozměrově i vybavením téměř shodná s předchozími družicemi, hmotnost se zvýšila na 62 kg. Přístrojové vybavení bylo podobné, přibyl analyzátor studeného plazmatu a dvě kamery pro snímání noční strany Země a pozorování optických jevů jako polární záře.

Krátce po dosažení oběžné dráhy však bylo s družicí ztraceno spojení, neboť správně nefungoval solární napájecí systém a došlo k vybití palubních akumulátorů. Družice tak byla považována za mrtvou a jen jednou měsíčně bylo prováděno povelové vysílání aktivačních signálů. Po téměř 20 měsících bylo 7. května 1998 opět navázáno spojení a družice začala odesílat vědecká data. Předpokládá se, že závada odezněla díky opakovanému zahřívání Sluncem a možnému přepálení zkratovaných spojů. Od června 2001 nebylo možno kvůli vyčerpání paliva natáčet sluneční panely, a proto družice vysílala jen v příhodných obdobích[7]. Poslední data z družice byla přijata 2. července 2002.[4]

Magion 5 přispěl k získání poznatků o teplotách elektronů a složení iontů ve výškách nad 300 km.[8]