Müllerova buňka

Müllerova buňka je specializovaný typ gliové buňky nacházející se v sítnici obratlovců. Lidská sítnice obsahuje 8–10 milionů Müllerových buněk.[1] Prvně byly popsány německým lékařem Heinrichem Müllerem (1820–1864). Jedná se o buňky podpůrné, které zajišťují výživu a udržování homeostázi pro nervové elementy sítnice.[2]

Müllerovy buňky myši domácí v biologické kultuře

Navíc se zřejmě jedná o buňky tzv. progenitorové, hrající důležitou roli při regeneraci sítnice – tato skutečnost byla zatím prokázána u ryby dánia pruhovaného.[3]

Mikroskopická anatomie

Müllerovy buňky jsou součástí sítnice, což je složitá tkáň složená z několika vrstev buněk. Müllerovy buňky jsou řazeny ve struktuře sítnice mezi tzv. neuroglie. Tam patří společně s astrocyty a buňkami mikroglií. Müllerovy buňky jsou uloženy kolmo k povrchu jako dlouhé cylindrické buňky, které začínají nálevkovitým rozšířením na vnitřní straně sítnice a radiálně ji prostupují. Svými výběžky v sítnici vytvářejí dvě zóny – na jedné straně stratum limitans externum a na druhé straně zasahují až k nitroočnímu povrchu sítnice a formují tam stratum limitans internum.[2]


Fyziologie

Jedná se o buňky podpůrné, které zajišťují správné fungování neuronů v sítnici. Regulují metabolické procesy a hrají zásadní roli v mezibuněčném transportu vody a iontů. Ovlivňují také synaptické přenosy, a to díky schopnosti degradovat neurotransmitery. Dále se také podílejí na regulaci imunitní odpovědi. Jejich přítomnost má i význam mechanický, kdy zajišťují strukturní stabilitu sítnice.[1] Müllerovy buňky hrajou dále významnou roli už při vývoji sítnice, což bylo pozorováno u myší.[4]

Další funkci ukázaly výzkumy Kristiana Franze. Ten objevil, že Müllerovy buňky fungují jako optická vlákna, jež umožňují efektivní přenos světla skrz sítnici, a to díky svému tvaru, který vede ke snížení rozptylu světla a snížení lomu světla. Jejich index lomu je vyšší než je index lomu v okolních tkáních a mění se v rámci celé buňky. Nejnižší je u přechodu sklivce a sítnice, což vede ke snížení lomu světla. Postupně pak index lomu směrem k nitroočnímu povrchu sítnice roste. Tyto vlastnosti činí z Müllerových buněk dokonalé vodiče světla.

Výzkum se upírá na Müllerovy buňky hlavně kvůli jejich potenciálu regenerovat poškozenou sítnici – poškození sítnice je hlavní příčina oslepnutí. Müllerovy buňky mohou fungovat jako kmenové a diferencovat se v celou řadu typů buněk sítnice, včetně fotoreceptorových buněk. Tato skutečnost byla prokazatelně ukázána u ryby dánia pruhovaného. U savců je situace komplikovanější a je otázkou výzkumu.[5] [6]

Patologie

Poškození Müllerových buněk a následný vliv na fungování sítnice je doposud značně nejasná otázka, která je tématem současného výzkumu. Problémem výzkumu je ale fakt, že je prováděn na zvířecích modelech a na buňkách in vitro. Fungování Müllerových buněk v lidské sítnici in situ může být výrazně odlišné.[1]

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Muller glia na anglické Wikipedii.

  1. BRINGMANN, Andreas. Müller Glial Cells in Retinal Disease Dostupné online
  2. ČIHÁK, Radomír(1997).Anatomie 3. Praha:Grada, 655 s.
  3. BERNARDOS, Rebecca L. Late-Stage Neuronal Progenitors in the Retina Are Radial Muller Glia That Function as Retinal Stem Cells Dostupné online.
  4. BHATTACHARJEE, J. Developmental origin and early differentiation of retinal Müller cells in mice Dostupné online
  5. FRANZE, Kristian. Muller cells are living optical fibers in the vertebrate retina Dostupné online
  6. NĚMEC, Pavel. Přestavba buněčného jádra v tyčinkách sítnice Dostupné online

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.