Márinka

Povídku Marinka vytvořil Karel Hynek Mácha v roce 1833 a poprvé vyšla v roce 1834 v časopisu Květy vydávaném Josefem Kajetánem Tylem. Prvního knižního vydání se povídka dočkala v roce 1835 jako součást souboru autobiografických povídek Obrazy ze života mého.

Námětem byla autorovi nešťastná láska k nemocné, umírající dívce. Romantickým stylem napsaná lyrická povídka zobrazuje život a vzhled v té době jedné z nejchudších čtvrtí Prahy, čtvrti Na Františku v kontrastu s krásou Kanálské zahrady v mnohem bohatší části v místě dnešních Vinohrad.

Povídka je rozdělena, podobně jako třeba opera, na pět částí:

• Ouvertura (předehra, zahájení) je veršovaná a vyjadřuje básníkovy pocity při květnovém západu slunce.
• Dějství první je prozaickým popisem májového odpoledne v krásné Kanálské zahradě, kde se autor prochází stejně jako množství jiných lidí, jejichž střípky ze života skládají romantický náboj celé scény. Všimne si podivného žebráka, který stojí na vedlejší cestě a příležitostně někomu hraje na housle a někomu ne. Tím přesně odhaduje, kdo mu dá almužnu a kdo ne. Autor kolem něj také projde, ale žebrák se zachová naprosto nečekaně a dá mu dopis. Z něj autor vyčte, aby se dostavil následujícího dne k nějaké nemocné dívce, která jej sice nikdy neviděla, ale četla jeho básně a moc se jí líbily.
• Intermezzo (mezihra, vsuvka) je veršované a přináší předěl mezi dvěma dny děje popsaného v dějstvích, kdy autor opěvuje krásu noci plné hvězd na obloze.
• Dějství druhé v próze popisuje návštěvu autora v chudém domku u Marinky, která se mu hned na první pohled zalíbí. Seznamuje se zde nejen s jejím zchudlým otcem hudebníkem, ale i s její macechou, která ji nemá ráda. Marinka nemocná na souchotiny obývá pouze jednu chudě zařízenou místnost, které dominuje fortepiano. Na něm hraje a zpívá básníkovi písně. Pak poprosí básníka, aby ji zase přišel navštívit. Ten tak skutečně učiní a to až před svým odchodem za nemocným přítelem do hor. Jejich rozloučení je dojemné a smutné, protože oba vědí, že se vidí naposledy a že polibek, který si dají je prvním i posledním zároveň. Autor se vrací zpět do Prahy až v září a přichází právě na Marinčin pohřeb. Po něm hraje Marinčin otec ve velkém smutku na hřbitově na housle. Asi za měsíc jej pak lidé najdou utopeného na břehu řeky Vltavy mezi mlýny.
• Finale je opět veršované a vyjadřuje básníkovo smutné rozloučení se zemřelou mladou dívkou.

Autor používá jako výrazové prostředky, a to i v prozaických částech, z dnešního hlediska zpřeházený slovosled. Ve snaze o bohatší výrazové prostředky vytváří složená přídavná jména (např. temnozesinalý). Mnohá slova použitá v povídce vyznívají v dnešní době archaickým dojmem, avšak v době Máchově se kolikrát jednalo o novotvary, případně slova převzatá krátce předtím z jiných jazyků (např. „zápach“ – převzato z polštiny, znamenal vůně). Taktéž význam některých použitých slov se od doby sepsání díla změnil, zatímco tehdy se jednalo o spisovná nebo přinejhorším hovorová slova, dnes mají hanlivý význam (např. „nedochcíplá děvka“ znamená nemocné, stonavé děvče bez jakéhokoli hanlivého významu).

Uvědomíme-li si dobu, kdy povídka vznikala, nepřekvapí nás vhodně vložené německé věty, které dokreslují tehdejší dvojjazyčnost pražského prostředí. K oživení přispívají i krátké úryvky textů lidových písní, které Marinka zpívá.

Samozřejmě jako ve všech romantických dílech je důraz kladen na obsáhlé a idealizované popisy přírody a prostředí, v němž se děj odehrává. To se autorovi daří i při popisu chudinské čtvrti na Františku, která tak vyznívá sice jako špinavá, ale zároveň si nese své určité kouzlo a romantického ducha. V klíčových momentech povídky se doslovně opakuje popis vzhledu Marinčina otce.

Zajímavostí povídky je časový nesoulad mezi prvním a druhým dějstvím, kterého si Mácha zřejmě nevšiml. Zatímco první dějství se odehrává v květnu, druhé dějství o den později, ale v srpnu. Co bylo příčinou tohoto nesouladu je dnes těžké odhadnout. Pravděpodobně k němu došlo v důsledku sestavování díla z dílčích rukopisů psaných v různých časových obdobích.

Dobovou kritikou nebyla povídka kladně přijata. Nejvíce tehdejším kritikům vadilo zobrazení chudinského prostředí čtvrti Na Františku.