Ludvika Smrčková

Ludvika Smrčková pocházela z rodiny železničního úředníka v Kladně, kde absolvovala reálku a složila maturitu. Její zájem pokračovat na umělecké škole podporoval profesor kreslení a deskriptivní geometrie Stanislav Kulhánek. V letech 1921–1927 studovala na Uměleckoprůmyslové škole v Praze u prof. Vratislava H. Brunnera, Emanuela Dítěte a ve speciálce Františka Kysely. V letech 1921–1924 studovala matematiku a kreslení na FF UK. Po ukončení Uměleckoprůmyslové školy pokračovala ve studiu v letech 1925–1927 na Vysokém učení technickém v Praze.

Zpočátku se věnovala knižní grafice a návrhům knižních vazeb a pracovala jako profesorka na střední škole. Sklu se začala více věnovat až po výstavě dekorativního umění v Paříži, kde získala stříbrnou medaili za broušený pohár. Hned po návratu z Paříže ji požádal o spolupráci karlovarský Moser, v následujícím roce vyhrála soutěž na sokolský sletový pohár. V roce 1927 získala první místo v soutěži Svazu československého díla o design užitkového skla pro výstavu soudobé kultury v Brně návrhem tenkostěnné nápojové soupravy z foukaného skla. Přesto neuspěla s žádostí vyučovat na sklářské škole v Železném Brodě a dále se živila jako profesorka kreslení na různých středních školách.

Navštěvovala zahraniční výstavy skla a praxi ve sklárnách se věnovala ve volném čase.[4] Po úspěchu na Světové výstavě roku 1935 odmítla nabídku zřídit vlastní huť a sklářskou školu ve Finsku. V té době se věnovala převážně rytému sklu. Od roku 1936 experimentovala s hutnickým sklem v Rücklově sklárně v Nižboru. Po úspěchu na světové výstavě v Paříži v roce 1937 začala intenzivnější spolupráce s Krásnou jizbou Družstevní práce, kde ocenili jednoduchý a čistý styl jejích návrhů. Smrčková pracovala také v Českomoravských sklárnách v Krásně nad Bečvou, kde vytváří čeřené sklo s bublinkami, různě kolorované a zdobené barevným prachem (1943). Soustavně zkouší přenést do sériové výroby různé způsoby výzdoby, používané dříve jen u děl unikátních, zejména rytinu, lept, leptaný tisk, pískování, kolorování transparentními barvami, perokresbu a jiné.[5]

Během druhé světové války vytvořila nové tvary květinových váz a drobných skleněných doplňků a plaket.

Po znárodnění skláren roku 1948 se stala hlavní designérkou skláren Inwald v Poděbradech (1948–1952) a začala pracovat na plný úvazek jako výtvarnice. Do roku 1958 byla hlavní návrhářkou skla v centrálních ateliérech sklářského a keramického průmyslu v Praze. V roce 1960 opustila místo designérky aby se věnovala vlastní volné tvorbě, zejména rytému sklu a sklu určenému k prezentaci květin na zahradnických výstavách.[6]

Za svoji práci získala mnoho cen, např. zlaté medaile na světových výstavách v Bruselu v roce 1935 a v Paříži v roce 1937.[7] Roku 1963 byla oceněna titulem zasloužilý umělec, roku 1978 se stala národní umělkyní, v roce 1984 pak obdržela i Cenu Antonína Zápotockého.[8] 28. června 1978, u příležitosti 80. narozenin obdržela čestné občanství města Kladna.[9]

Vázy se spirálovým brusem navržené pro výstavu Věci a lidé 1948

Smrčková od roku 1923 vytvořila stovky návrhů všech typů průmyslově vyráběného skla. Nejznámější je její broušené sklo, které se vyznačuje záměrnou jednoduchostí, tektonickou čistotou a překvapivým dekorativním účinkem. Její návrhy realizovala řada předních brusičů skla, zejména Adolf Matura a brusiči sklárny v Kamenickém Šenově. Její volná tvorba, zejména vázy, je určena pro praktické užití.[10]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Ludvika Smrčková na Wikimedia Commons
• Obrázky k tématu Ludvika Smrčková na Obalkyknih.cz
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Ludvika Smrčková
• Ludvika Smrčková v databázi Středočeské vědecké knihovny
• Ludvika Smrčková v informačním systému abART
• Kladno minulé: Ludvika Smrčková