Luděk Vojtěchovský

Vyjma prvního roku a let strávených na pražských školách, Luděk Vojtěchovský stále (2021) žije a tvoří v Pardubicích, kde se i v roce 1980 oženil a založil rodinu (dcera Petra *1985). Vyučil se reprodukčním grafikem – litografem v Polygrafickém učilišti v Praze a později vystudoval při zaměstnání Střední průmyslovou školu grafickou, obor všeobecná polygrafie – rovněž v Praze. To již pracoval ve Východočeských tiskárnách jako reprodukční fotograf. V roce 1983 nastoupil do Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody v Pardubicích, pro nějž fotografoval historické stavby i mobiliář hradů a zámků. V tomto roce získal první ze zlatých medailí FIAP. Od roku 1990 se stal fotografem na volné noze. Po třiadvacetileté umělecké cestě nastoupil v roce 2013 jako fotograf do Východočeského muzea v Pardubicích.

Do prostředí české fotografie vkročil v polovině 70. let a během první tvůrčí dekády vytvořil tři umělecky ucelené a navazující soubory, tematicky i námětově čerpající z každodenního života starých lidí a dětí na periferiích měst a z atmosféry jejich přehlížených zákoutí či fragmentů.

Zvláštní symbióza světem nekomerčního filmu a malířství stimulované imaginace stojí za jeho zásadami v uměleckém projevu, který spíše „šel vedle“ dobových fotografických tendencí a proudů a v němž uplatňoval čistý přednes, výtvarný řád a uchopení určitých poloh všedního života a v něm transcendence známého i nedosažitelného světa. Proto už figurální snímky z raného období jsou civilní a ukazují život bez patosu a zbytečné dramatičnosti. Jsou jemnými meditacemi o jeho povaze a důraz na obsahovost v nich autor akcentoval pro něho typickou prací se světlem – potlačil jeho přirozené vlastnosti a pouze citlivým korigováním docílil efektu prozařování snímku zevnitř. Toto světlo „z vnitřku” vytváří ono křehké napětí, které evokuje vrstevnatost života a jeho nenáboženskou transcendenci.[3]

Na fotografiích z cyklu Fragmenty reality, patřících rovněž do prvního tvůrčího desetiletí, je možné dokumentovat Vojtěchovského hledání cesty k naplnění bazálního motta „profotit se k podstatě“, což je subjektivním pojmenováním uměleckého záměru převézt reálnou skutečnost do nového tvarosloví, odvozeného od touhy uchopit absolutní všednost liduprázdných ulic. Detailní záběry zděných plotů, fasád domů nebo jejich fragmentů, přetínané vertikálami sloupů veřejného osvětlení, elektrického vedení i s jejich kabely, tyče dopravních značek, plochy chodníků a silnic, nad nimi výseče hlubokého nebe – všechny tyto prvky každodenní reality jsou citlivě redukovány do konstruktivně členěné plochy, vytvářející geometrické formy a vazby, které mění původní význam věcí a vztahů. Monochromatický tón jemných, perleťových šedí a tlumené světlo posouvají zvolený motiv do prostoru nehmotného či duchovního jsoucna. Odbornou kritikou vyzdvihovaný celek[4] a z něho především v zahraničí oceňované jednotlivé fotografie mají jakési završení v sérii detailních záběrů na kovové sloupy pouličního osvětlení na pozadí bezútěšných zdí, které jsou nejvíce spřízněny s minimalistickými a metafyzickými tendencemi moderního výtvarného umění. V dobové vizualitě jsou velmi osobitými příklady hledání harmonie a vnitřního řádu.  

Tvorba Luďka Vojtěchovského vstoupila do fáze stagnace ke konci osmdesátých let. Pár měsíců po Sametové revoluci se vydal na cestu svobodného povolání, kdy prostřednictvím komerčních objednávek hledal možnosti existenčního zajištění. Nutnost obživy ho zavedla mimo jiné k portrétní tvorbě. Vedle obchodních zakázek vznikla řada portrétů dcery a přátel[5], v nichž dominuje jeho cit pro duši zpodobovaného objektu, v tomto případě člověka.

Nefigurace. Hledání nových možností výtvarného vyjádření přivedlo Vojtěchovského v roce 1995 k tvůrčí práci v temné komoře. Byl to důsledek soustavné snahy o uchopení vnitřních obrazů svého fantazijního a snového světa, o zhodnocení vyhraněných tvůrčích postojů a v neposlední řadě technických znalostí polygraficky vzdělané osobnosti. Setkávání s výjimečnými díly světového i domácího malířství a filmu v době dětství a dospívání mu otevřelo další tvůrčí prostor a podnítilo v něm touhu ryzím způsobem transformovat oblast nepřístupnu lidské zkušenosti, která nemůže byt jednoznačně a definitivně zobrazena. Přetvořit cosi, co je za materiální podstatou světa, za empirickou skutečností, co má charakter metafyzické polarity. Uhelným kamenem jeho směřování se stala vůle spojit protikladné oblasti, svět reality a fantazie a oblast lidské každodennosti s nenáboženskou transcendencí.  

Vynalézá osobitou ikonografii, svůj svět základních znaků a symbolů a s nimi pracuje v klasickém výtvarném řádu, jehož atributy jsou přehledné dělení do skupin, viditelné osy, uspořádaný celek, čitelná rovnováha až symetrie, a v němž má každý vryp, každá čára i linie své místo trpělivě hledané v procesu tvůrčího zasahování do negativu i pozitivu. Usiluje o vnitřní soudržnost, o definitivní, dokončenou a uzavřenou podobu díla. Světlem zvětšováku prosvěcuje na jeho desce komponované drobné předměty, aby se tak stalo tím nejdůležitějším výrazovým elementem, který prozařuje sestavy zevnitř a vnáší tím do zcela jednoduchých kompozic duchovní a duševní rozměr. Spoluvytváří výraznou dimenzi tajemství a posiluje účinek setkávání ducha a hmoty.[6]

Dílo Luďka Vojtěchovského je v kontextu českého výtvarného umění originální, ale ne osamocenou snahou o vyjádření komplementarity vztahů mezi materií a ideou, mezi řádem a náhodou. Formou i obsahem je bezprostředně spjato s těmi výtvarnými tendencemi vývoje výtvarného umění, jejichž výrazovými prostředky jsou abstrakce, minimal art, výtvarný poetismus, vizuální poezie a v neposlední řadě také koncept.

• 
  Fragmenty reality VII
• 
  Fragmenty reality VIII
• 
  Fragmenty reality X
• 
  Fragmenty reality XI
• 
  Fragmenty reality XII
• 
  Nefigurace I
• 
  Nefigurace II
• 
  Nefigurace III
• 
  Nefigurace IV
• 
  Nefigurace VIII
• 
  Soubor Děti I