Lucia Nimcová

Inklinuje k dokumentárnímu stylu. Do fotografií dodatečně zasahuje – vpisováním a vkreslováním, kolorováním, modrým tónováním, záměrným užitím starých šedivých fotografických papírů, doplňováním o úryvky textů a básní. Někdy pořizuje fotografie z televize nebo vytváří konceptuální série.[3] V konceptuálně laděném souboru Ženy (2001-2003), zachytila ženy v jejich soukromí, v prostředí domova, kde (jak sama Nimcová říká) „právě žijí problémem, řeší ho a odhalují se do takové míry, jak jen samy chtějí“.

V souboru Slovensko 003, který vypracovala v roce 2003 na základě grantu Institutu pro veřejné otázky, se zaměřila především na městskou současnou ženu, v bohaté škále světů, různých životních stylů. Ženy fotografuje například u pračky, plotny, kolébky, laptopu, na kalanetice, kurzu angličtiny, při nakupování, s ženským časopisem nebo u televizního seriálu.[3]

Zúčastnila se celé řady výstav a získala řadu ocenění. Vystavovala například v Stedelijk Museum / Amsterdam, Holandsko; Mucsarnok-Kunsthalle / Budapešť, Maďarsko; Aarhus Kunstbygning / Aarhus, Dánsko; Tresor Kunstforum / Vídeň, Rakousko; Palazzo delle Esposizioni / Řím, Itálie; Prague Biennale.

V roce 2008 ziskala ocenění Leica Oskar Barnack Award za cyklus Unofficial, ve kterém popisovala život na Slovensku po pádu komunismu. Vítězné snímky byly vystaveny v červenci na fotografickém festivalu ve francouzském Arles.[4] Za stejný cyklus získala ocenění ECB Photography Prize v Německu.[5]

Na Slovensku získala ocenění Oskara Čepana.