Loukov (Dolní Město)

Stav statku v Loukově u Dolního Města z doby někdy kolem 60. let 20. století

Původní název vsi Loukova zněl Lúký, z čehož se postupně vyvinuly názvy Lauký, Louký, Lúká (tj. Lúkáves) a posléze Loukov. V roce 1307 je uváděn Naček z Lúkého a jeho syn Václav z Lúké. První písemné doklady ale přímo o vesnici pocházejí až z roku 1352, kdy je v rejstřících papežských desátků zároveň prvně zmíněn i farní kostel. Fara tehdy patřila k děkanátu Červená Řečice. V 16. století se Loukov dostal do držení Trčků z Lípy. Za jejich panování se Loukov stal součástí kejžlické rychty a později byl připojen ke světelskému panství. Fara zanikla po roce 1623 (Otto, 1.1.1908). Po konfiskaci trčkovského panství roku 1636 dostal Loukov darem Jaroslav Sezima Rašín z Ryzemburka. Po třicetileté válce byl chrám přifařen k Humpolci a později k Lipnici nad Sázavou. Roku 1764 koupil Loukov od Karla Guolfingera, rytíře ze Steinsberka, Karel, říšský hrabě z Palmu, a roku 1798 jej spojil s lipnickým panstvím. Původní Dvůr Loukov byl v roce 1870 pronajat Antonínu Novákovi z Lipnice. V roce 1890 bylo v osadě 5 domů a hlášených 35 obyvatel.

Po pozemkové reformě po vzniku ČSR byl prodán statek pozemkovým úřadem obci Dolní Město, která následně dvůr s pozemky prodala A. Novákovi. V roce 1948 byl velkostatek znárodněn a přešel na JZD Meziklasí. V padesátých letech byli manželé Miroslav a Helena Novákovi donuceni se vystěhovat do dvou místností nevytopitelného vlhkého bytu v Křivsoudově. V Loukově družstvo založilo vepřín. Již velmi zdevastované budovy panského dvora byly zbourány (snad v roce 1982).

V roce 1726 založil Šimon Hanibal Adler v Loukově na panství lipnickém sklárnu sv. Františka. Sklárnu pak provozoval až do své smrti v roce 1742. Sklárnu v Loukově provozovala dále Šimonova manželka Alžběta rozená Lubiňská z Uhlířských Janovic. V roce 1741 byl Loukov oddělen od lipnického panství a roku 1743 se stal majetkem Alžběty Adlerové. Po její smrti v roce 1759 se huť v Loukově dostává v držení dcer Tobiáše a Alžběty Adlerových. Huť vede nejprve Václav Čapek, manžel jedné z dcer a pak Karel Guolfinger von Steinsberg, manžel druhé dcery. V roce 1763 dědicové statek Loukov prodali hraběti Palmovi, majiteli lipnického panství. Huť v Loukově však provozovali dále až do roku 1771, kdy ji od Guolfingera získal Johann Ignác Eisner. Eisner huť provozoval snad již od roku 1767. Huť zvelebil. Sklárna měla pec s deseti pánvemi. Právě zde Eisner získal přídomek „bohatý a slavný“. Šířil o sobě pověst, že zničil veškeré své konkurenty na palmeovských panstvích. Po získání loukovské huti získal Johann Ignác Eisner za zásluhy o sklářství i predikát „von Eisenstein“, o který se ucházel již delší dobu, a dostal se tak mezi českou šlechtu. V roce 1787 bylo v areálu sklárny 9 popisných čísel, většinou dřevěných chaloupek sklářů. Huť v Loukově byla v provozu do roku 1791, kdy byl provoz zastaven údajně pro nedostatek dřeva. Rok nato je zde však již uváděn skelmistr Zinggrosser. V letech 1789–1814 pracovala v úpatí Melechova i sklárna v Koutech.

V roce 1803 koupil huť v Loukově od skelmistra Pohla prasynovec Tobiáše Adlera Michael. Sklo z hutě tehdy směřovalo např. do Holandska. V huti tehdy pracovalo 16 sklářů. O rok později se zde vyráběly lékárnické láhve. Huť zde pracovala i ve válečných letech 1814–1815, kdy bylo v Čáslavském kraji v provozu pouze 5 skláren. Zdejší sklo bylo velmi kvalitní. Michael Adler zde zemřel v roce 1821. Po Michaelově smrti se huti ujal jeho syn Václav. Ten však zemřel již v roce 1838. V první polovině 40. let 19. století získala sklárnu do nájmu firma Lazar Pick a synové z Habrů. Roku 1852 jsou v Melechovské huti „Rohule“ zmiňováni jako skelmistři Josef Löffelman, František Gerbard (Gerhardt) a pak Hynek Kopp st. Tyto skelmistry lze najít i v huti v Budislavi. Sklárna měla deset pánví, pracovalo zde dvacet osob a zásobovala sklem brusírnu v Josefodole. V roce 1858 pak Hynek Kopp ml. s Václavem Uhlířem, za nichž sklárna po roce 1860 zanikla. Sklárna je pak znovu připomínána v roce 1870 v souvislosti s výrobou dutého a barevného skla.

Kostel sv. Markéty

Kostel sv. Markéty je výtvarně zajímavou stavbou. Velice působivý je trojboký závěr presbyteria, vyztužený opěrnými pilíři. Okna presbyteria jsou poměrně velká, dělí je střední prut a ve vrcholu je kružba. Nad patami střešních štítů jsou konzoly s figurálními motivy. Během sondážního průzkumu bylo v jižní stěně lodi lokalizováno ostění středověkého portálu. Je pravděpodobné, že původně stávala u kostela samostatná zvonice, tak jako u zbylých kostelů.

Původní stavba vznikla před polovinou 14. století (i když se nevylučuje i existence starší stavby v témže místě), krov sedlové střechy však pochází až z druhé poloviny 15. století. Teprve ve druhé polovině 17. století byla přistavěna ke kostelu věž čtvercového půdorysu. Kostel má obdélnou plochostropou loď a užší, obdélné, polygonálně uzavřené presbyterium s žebrovou křížovou klenbou. K severní stěně přiléhá drobná sakristie, zaklenutá plackou.

Na severní stěně lodi pod kruchtou se nachází malý devoční obraz sv. Matěje, o kus dál směrem na východ rozsáhlý obraz sv. Kryštofa a fragment s námětem Oplakávání Krista. Východní stěnu lodi při vítězném oblouku pokrývá na evangelijní straně několik nad sebe řazených pásů s výjevy Ukřižování, Poslední večeře Páně, Piety a Oběti Kaina a Ábela. Na epištolní straně je vymalována rozměrná scéna s výjevem Umučení deseti tisíc rytířů a nad ní Boj sv. Jiří s drakem. Severní stěnu presbyteria zdobí překrásný výjev Bolestného Krista s Arma Christi (nástroji umučení). Na zbytku severní a na jižní stěně se rozvíjejí scény z legendy titulární světice sv. Markéty.

• 
  Pohled přes rybník na kostel sv. Markéty v roce 2008
• 
  Kostel - pohled přes rybník
• 
  Kostel po opravách roku 2009
• 
  Pohled přes křížek na pozemek bývalého statku v zimě

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Loukov na Wikimedia Commons
• Encyklopedické heslo Loukov v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
• Gotické kostely pod hradem Lipnici
• Dvůr Loukov – aktuální informace a fotografie Archivováno 11. 11. 2018 na Wayback Machine