Loučky (Nové Sedlo)

Opora písemného pramene existuje pro dějinné počátky Louček až v listině z 2. dubna 1397, podle níž Václav Räch sídlící v Loučkách prodal městu Lokti les mezi dvorem Vogeleis a Novým Sedlem. Od nejstarší historické zmínky je doloženo, že Loučky měly původně jen německý název, který se ustálil do podoby Grunlas. Ves pojmenovali němečtí kolonisté v době jejího vzniku, jenž lze podle tohoto názvu klást do 13. století. Německý název obec užívala až do doby po druhé světové válce, kdy byl úředně zaveden vyhláškou ministerstva vnitra z 5. února 1948 nový český název vystihující pěkně význam původního pojmenování.

Blíže neznámá osoba Václava Rächa je pravděpodobně identická s Václavem Rothem sídlícím v Loučkách, který dal podle zápisů konfirmačních knih pražského arcibiskupství 31. října 1405 souhlas k obsazení fary v Tatrovicích. Jednalo se zřejmě o držitele feudálního pozemkového majetku z vrstev drobné aristokracie nebo měšťanstva, který měl v Loučkách trvalé sídlo, patrně základ později známé tvrze. Jeho majetek přešel později za neznámých okolností do vlastnictví rodu Raussengrünerů, který si zvolil Loučky také za své sídlo a po něm se uváděl s přídomkem z Louček. Rod nižší šlechty, v jehož erbu byla štika, pocházel z historického Chebska a na Loketsku získal feudální majetek, který několikrát měnil i s městem Loktem.

Jejich feudální držba v Loučkách patřila k lennímu majetku hradu Lokte, z něhož byla patrně ve 13. století také organizována zdejší kolonizace. Hrad Loket a celý lenní systém přešly v první polovině 15. století jako královská zástava do správy mocného rodu Šliků. Poddaní z Louček patřili pod pravomoc hrdelního a nižšího soudu v Lokti a v církevní správě náleželi do obvodu fary při kostele sv. Václava v Lokti, s níž sdíleli všechny náboženské transformace, jak postupně v 16. století a první polovině 17. století v tomto regionu proběhly a příznačně poznamenaly i ostatní stránky tehdejšího společenského vývoje.

Nálezy, jež byly po první světové válce odkryty při zemních pracích v Loučkách, svědčí o tom, že se zde již kolem roku 1600 nacházel kostelík. Nechal si jej zřejmě pro své potřeby a snad i pro potřeby svých poddaných postavit některý z Raussengrunerů. Držitelé loučského statku vyznávali totiž evangelické náboženství již v době, kdy fara v Lokti byla ještě v katolické správě křižovníků s červenou hvězdou. To je snad přimělo k tomu, aby si vybudovali vlastní svatyni.

Teprve v prosinci roku 1611 prodal Adam Raussengrüner z Louček tísněný špatnou finanční situací městu Lokti budujícímu v předbělohorské době neobyčejně soustavně kompaktní doménu svůj majetek v Loučkách, který tvořila tvrz s hospodářským dvorem a poddanské usedlosti. Lokti se však brzy tento majetek rozplynul v konfiskacích, kterými císař Ferdinand II. potrestal také účast města Lokte na stavovském odboji v letech 1618 až 1620. Přecházel z majitele na majitele, až v roce 1644 se stal majetkem Jana Hartwiga z Nostitz, který vlastnil již na Sokolovsku velká panství Sokolov a Jindřichovice a řadu menších statků.

Přehled o stavu narůstajícího poddanského peněžního a hlavně pracovního zatížení měly před vyhlášením jeho státní regulace poskytnout urbáře zpracované na pokyn Marie Terezie roku 1777. Kromě vlastních urbariálních údajů zachytily tyto dokumenty další informace, které vypovídají o sociální situaci v jednotlivých místech. Ve vsi Loučky bylo v té době čerstvě domovními čísly popsaných 24 domů.

Již v závěru feudálního období došlo v Loučkách k systematickým pokusům o využití nerostného bohatství, které se na jejich území vytyčeném josefským katastrem a měřičsky a mapově upřesněném ve stabilním katastru bohatě nacházelo. V roce 1772 založilo město Loket na svých pozemcích v Loučkách u výchozu hnědouhelné sloje Josef důl Kateřina, jehož vytěžené uhlí se využívalo buď pro vlastní spotřebu, nebo se dodávalo minerálním závodům v okolí. Následně byly otevřeny ještě důl Anna a Apollonia. Tyto doly v okolí Louček měly poměrně dlouhou životnost. Velká ložiska keramické hlíny a kaolinu sloužila pro místní stavební práce.

Až do konce feudálního období se v Loučkách udržely tradiční vztahy zemědělského osídlení. Na počátku 17. století musel panský dvůr ustoupit výstavbě objektu cihelny a porcelánky. V roce 1847 v Loučkách se nacházel vrchnostenský dvůr, škola, hostinec a uhelné doly. Vesnické obyvatelstvo bylo zbaveno v revoluci 1848 všech feudálních břemen. Sídelní komunita svobodných občanů obce se stala základem pro nové správní uspořádání: z dosavadní malé katastrální obce Loučky s 212 obyvateli a územím o rozloze 380 ha byla zřízena samostatná politická obec, jejíž správy se ujaly na podzim roku 1850 nové zvolené obecní správní orgány. Připojily se ještě osady Jalový Dvůr a Podhoří, které dosud patřily k obci Hory.

Masové využití zásob hlíny na území Louček se chopily cihelny. Novým místním průmyslovým odvětvím, které se postupně propracovalo k nejvýznamnějšímu postavení v obci, byla výroba hrnčířského zboží a kameniny, posléze přeměněná na výrobu porcelánu. Všeobecný rozvoj v industriálním období podnítil dva druhy výstavby. V obci se objevily větší komplexy budov průmyslových závodů, dolových technických zařízení i malé objekty drobných výrobních provozů. Výstavba obytných domů byla převážně individuální.

Podstatné změny hospodářského a společenského vývoje doprovázely v tomto regionu také změny národnostní. Do kompaktního německého prostředí Louček počali v době industrializace přicházet první Češi. Demokratický politický systém, který se rozvinul v rakousko-uherské monarchii od konce 60. let 19. století, silně poznamenaly důsledky první světové války. Silněji se v Loučkách prosadila německá sociálně demokratická strana než komunisté. V parlamentních volbách roku 1935 vyhrála Henleinova sudetoněmecká strana. Členstvo sudetoněmecké strany bylo včleněno do nacistické NSDAP, která se stala jediným politických subjektem ovládajícím politický systém Třetí říše a určujícím pravidla jejího veřejného života. Výroba za války byla podřízena zájmům válečného hospodářství.

Obec Loučky byla rovněž jako jiné obce osvobozena americkou armádou 7. května 1945. Z Louček byla podle rozhodnutí konference v Postupimi z roku 1945 odsunuta rovněž většina německého obyvatelstva a v obci byli ponecháni jen Němci považovaní za nepostradatelné hlavně v hornictví, ve sklárně v Novém sedle a v porcelánkách v obci a jejím okolí.

Teprve od druhé poloviny 50. let se začalo s údržbou domovního a bytového fondu, který zůstal ve správě místního národního výboru. V prosinci 1945 měla obec Loučky ještě 1712 obyvatel. Odsunem obyvatel německé národnosti klesl jejich počet v květnu 1947 na 778. K 1. březnu 1961 Loučky již patřily k městu Nové Sedlo a žilo zde 898 obyvatel. V obci zůstaly tři hostince a obchody zajišťující základní zásobování potravinami včetně mlékárny a prodejny masa. Služby pro obyvatelstvo jako zařízení místního národního výboru zajišťovaly provoz povoznictví, holičství, dámského krejčovství, pískovny a drobné údržby. Po válce zahájila činnost také obecná škola, jež v rámci školských reforem byla od roku 1948 změněna na národní školu. Při škole byla otevřena i mateřská škola, která měla samostatný provoz.

Při velké reorganizaci státní správy byly Loučky k 1. červenci 1960 jako samostatná obec zrušeny a jako část připojeny k městu Novému Sedlu.

• VLASÁKOVÁ, Eva; VLASÁK, Vladimír. Dějiny města Nového Sedla. [s.l.]: Město Nové Sedlo, 1997. 125 s. ISBN 80-238-1153-3.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Loučky na Wikimedia Commons
• Encyklopedické heslo Loučky v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích