Loretánská kaple v Jílovém

Zaniklá Loretánská kaple v Jílovém u Prahy se nacházela v později zrušeném klášteře na východní straně Masarykova náměstí, na nároží ulic Čs. armády a Pod Mincovnou, na místě domů čp. 18 – 22.

Masarykovo náměstí čp. 20 (uprostřed) a čp. 19 (vpravo). Obytné domy, které vznikly přestavbou budov zaniklého kláštera a kostela. Nad vjezdem nika pro sošku Panny Marie.

Historie

Loretánská kaple je poprvé zmiňována v roce 1616, kdy její založení v Jílovém povolil pražský arcibiskup Jan Lohelius. Byla postavena současně s klášterem po roce 1623. Po zrušení kláštera měl domek vzniklý z Lorety, čp. 21.

Podle Kateřiny Dupalové, rozené Brandlové, zapsal Leopold Čihák: "Loreta bývala malý čtverhranný domeček. K domu č. 22 (tedy na sever) bývalo okno, druhé bylo na zad (na východ) do zahrady. Na zdech bývaly malby. Panna Maria ve velké podobě s Ježíškem na ruce; pak nějaká svatá a sv. Josef vousatý. Ve zdi bývaly dva kameny s nápisy, které přišly do kostela. Nad klenutím mívali jsme různé potřebnosti, též kurník; po klenutí jsme chodívali. Když střecha sešla a na klenutí pršelo, jednou po dešti klenutí spadlo. Vybrali jsme z něho cihly a aby nám tam nemohl nikdo vlézt, vyplnili jsme jimi okna. Pak malby opadávaly, až zašly."[1]

Klášter

Historie Santa Casy je spjata s historií minoritského kláštera a kostela Panny Marie Loretánské. V obci, kde převládalo luteránství, si vymohli jílovští měšťané, bratři Štěpán a Jiří Beníkovi z Petrsdorfu, povolení postavit katolický kostelík s klášterem. Nejdříve byly vybrány pozemky na okraji města, ty byly později prodány a zakoupeny nové na jihovýchodní straně náměstí. Několik domů na těchto pozemcích bylo poté přestavěno a začleněno do klášterního areálu, kam byli uvedeni minorité od svatého Jakuba v Praze.

Kostel Panny Marie byl od svého založení nazýván loretánským. Jednolodní kostel s půlkruhovým presbytářem byl postaven na místě starého rathauzu v letech 1623 – 1627. Vstup do něj byl z náměstí předsazenou věží, krytou cibulí. K jižní stěně kostela byl přistavěn nižší konvent a u severní stěny byla postavena loretánská kaple. Santa Casa měla též samostatný vstup z náměstí cestou podle kostelní zdi. Budovy kláštera byly s kostelem stavebně spojeny na jeho jižní straně.[2][3]

Zánik

Minoritský klášter a kostel byly při josefínských reformách roku 1784 zrušeny. Pozemky včetně staveb koupili za 940 zl. a 30 kr. čtyři měšťané. Josef Attl koupil část s budovami kláštera a kostela, později majetek rozdělil mezi své syny. Při stavebních úpravách byl u kostela odbourán presbytář a stavba byla upravena na obytný dům čp. 20. Na obytný dům byla přestavěna i Santa Casa a budova kláštera.

Když dal majitel domu č. 20 František Hausman v červenci 1927 otlouci omítku, byla pod ní objevena velká zazděná okna bývalého kostela, sklenutá obloukem. Dům č. 19 (bývalý klášter) si ve vnitřní části dlouho zachoval původní rozdělení a chodby. Část jeho půdy bývala oratoří kostela, komín, který půdou procházel, byl omalován "jakoby tvořil sloup". Zvenku směrem k náměstí byla část stavby přestavěna na malý obchod. Dům č. 20 (bývalý kostel) si směrem k náměstí částečně zachoval původní vzhled. Severní loď byla přestavěna s dodržením původního rozměru kostela, z jižní lodi se stal průjezd do dvora. Malá nika pro sošku nad průjezdem byla vytvořena z původního okna. Kostelní věž a kryt byly sneseny a upraveny.[1]

Dochovalo se

Z kostela Panny Marie se dochoval barokní oltář se svatým Václavem, přenesený do kostela svatého Vojtěcha v Jílovém[2], a dřevěná soška Panny Marie Loretánské z roku 1734, původně umístěná v nice nad vjezdem do areálu kláštera a později přenesená do městského muzea. Tam bylo umístěno také několik malovaných záklopových prken z kláštera a některé dochované stavební části. V muzeu je též vystavena kresba pravděpodobného vzhledu kláštera s kostelem a loretánskou kaplí, kterou podle Leopolda Čiháka kreslil František Hausman.[4] Poslední připomínkou staveb je na domě s původním čp. 20 výklenek pro dřevěnou sošku Panny Marie Loretánské nad vjezdem, spodní část předsazené kostelní věže (uprostřed čelní zdi do ulice) a poslední zbytky podpěr v zadním traktu budov. Oválná deska, 32 cm vysoká, se znakem uprostřed a nápisem: „Stephanvs Benik Incepit Georgius Perfecis IHS“, původně umístěná na fasádě domu čp. 19, se ztratila pravděpodobně při jeho přestavbě.

Odkazy

Reference
  1. ČIHÁK, Václav. Leopolda Čiháka Paměti královského horního města Jílového a jeho zlatých dolů. 2. vyd. Praha: Okresní museum Jílové, 1948. 437 s., [37] s. obr. příl. S. 278, odd. 9.
  2. Čechura, Martin. Zaniklé kostely Čech. 1. vyd. Praha: Libri, 2012. (S. 97, obr. 96)
  3. BUKOVSKÝ, Jan. Loretánské kaple v Čechách a na Moravě. 1. vyd. Praha: Libri, 2000.
  4. Muzeum Jílové u Prahy. Stálé expozice: Historie regionu. Dostupné z WWW. (Na fotografii vpravo uprostřed je část kresby původní podoby kláštera.)

Literatura
  • BUKOVSKÝ, Jan. Loretánské kaple v Čechách a na Moravě. 1. vyd. Praha: Libri, 2000. s. 145. ISBN 80-7277-015-2.
  • ČECHURA, Martin. Zaniklé kostely Čech. 1. vyd. Praha: Libri, 2012. 344 s. ISBN 978-80-7277-507-1. S. 97 (obr.96)
  • ČIHÁK, Leopold. Paměti král. horního města Jílového a jeho zlatých dolů. V Jílovém: L. Čihák, 1898. 426, xvii s., [7] l. obr. příl. S. 392 – 418. Dostupné online.
  • PODLAHA, Antonín. Posvátná místa království Českého: dějiny a popsání chrámů, kaplí, posvátných soch, klášterů i jiných pomníků katolické víry a nábožnosti v království Českém. Řada první, Arcidiecese Pražská. V Praze: Nákladem dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1907-1913. 7 svazků. Knih Dědictví Svatojanského číslo 97, 101, 107, 113, 118, 123, 127. Podíl údů Dědictví Svatojanského na rok 1907, 1908, 1909, 1910, 1911, 1912, 1913. Sv. 1, S. 161. Dostupné online.
  • ŠMILAUEROVÁ, Eva: Založení kláštera a kostela Panny Marie di Loreta v Jílovém. In: Středočeský sborník historický. Praha: KNV, Roč. 37, 2011, S. 54 – 65. ISSN 0585-4172, ISBN 978-80-86772-56-1.
  • Depositum katolické teologické fakulty: Jílové – Bývalý minoritský klášter s kostelem P. Marie Loretánské. Soupis památek, ročník 28. Politický okres vinohradský (1908) na stranách 50-51. Dostupné online.

Související články

Externí odkazy


This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.