Lorenzo Monaco

Žil v kamaldulské poustevnické osadě Campa di Malpolo u Arezza[1] Jako malíř se patrně vyškolil ve Florencii, v dílně Agnola Gaddiho (1350 - 1396), se kterým později spolupracoval na predelle oltáře pro kapli Nobili v kostele Santa Maria degli Angeli (1387).[2] Roku 1390 vstoupil do florentského kamaldulského kláštera Santa Maria degli Angeli. Po složení slibu roku 1391 byl znám jako Don Lorenzo (Lorenzo Monaco, česky Mnich Vavřinec). Zprvu působil v klášterním skriptoriu jako iluminátor rukopisů. Tři z nich, datované 1394-1396, jsou nyní uloženy ve florentské Medicejské knihovně u sv. Vavřince. Ve stejné době namaloval několik menších obrazů s náboženskými tématy.

Lorenzo Monaco byl od roku 1494 děkanem kostela. V letech 1398-1400 maloval polyptych pro kapli Ardinghelli kostela Carmine. Po roce 1402 žil mimo klášter a stal se členem malířského cechu pod svým původním jménem Piero di Giovanni.[3] Zachoval si vazby s klášterem a roku 1414 pro něj namaloval monumentální Korunovaci panny Marie (nyní Gallerie Uffizi). Klášter mu roku 1415 prodal protější dům a ateliér za zlomek ceny. Malíř je naposled zmiňován roku 1422, ale Vasari soudí, že se mohl dožít roku 1425.[2] Lorenzo Monaco byl pohřben v klášterním kapitulním domě.[4]

Graduál (1410), Biblioteca Medicea Laurenziana, Florencie

Korunovace Panny Marie (1414), Uffizi - Google Art Project

Oplakávání Krista (1408), Národní galerie v Praze - Google Art Project

Lorenzo Monaco ve Florencii navázal na tradici malby Giotta a jeho následovníků, Spinello Aretino a Agnolo Gaddi a na přelomu století na neo-Giottovské gotizující tendence, šířené zejména v okruhu malíře Niccolò Gerini. Z této doby pocházejí gotizující díla se silným spirituálním nábojem, bez profánních prvků a se zlaceným pozadím (Pietà, Gallerie dell'Accademia, Florencie).[2]

Po roce 1404 ho ovlivnila raná díla Lorenza Ghibertiho, který vytvořil reliéfy pro dveře Baptisteria a také Gherardo Starnina, který přinesl do Itálie novou inspiraci mezinárodní gotikou po svém pobytu ve španělské Valencii, spočívající zejména v zářivé barevnosti. Tyto podněty vedly Dona Lorenza kolem poloviny desetiletí k větší uvolněnosti kresby, aristokratickému zjemnění gest, neobvyklé kombinaci a kaligrafické svítivosti barev a splývání linií. Pozdější práce se vyznačují větší formální jednoduchostí a klidnější náladou, zjemněním barevnosti a zvláštní tajemnou atmosférou.[2]

Lorenzova procítěná zbožnost se projevila i ve scéně Oplakávání Krista (1408, Národní galerie v Praze).[5] Obraz, který je horizontálně odlišen barevností, má v pozadí nehostinnou opuštěnou a ponurou krajinu, které dominuje velký kříž, šedé skály a vysoké věže a hradby Jeruzaléma. V popředí je skupina postav která vychází formálně z kompozice Giotta v kapli Scrovegni (1305), ale scéna postrádá monumentálnost a je mnohem intimnější. Diagonální členění kompozice soustřeďuje pozornost k ležícímu tělu mrtvého Krista, rámovanému skloněnými tvářemi truchlících se svatozářemi a jejich barevnými rouchy.

Lorenzo Monaco patří k posledním zástupcům slohu mezinárodní gotiky. Jeho postavy jsou štíhlé, mají měkké splývavé linie a bohatě řasené drapérie. Jeho původní školení v knižních iluminacích se projevuje smyslem pro detail, pečlivou modelací tváří i výraznou zářivou barevností. Jeho pokračovatelem byl Fra Angelico.

• Marius Winzeler (ed.), 50 mistrovských děl, Sbírka starého umění ve Šternberském paláci Národní galerie v Praze, Národní galerie v Praze 2016, ISBN 978-80-7035-610-4
• Sergio Rossi, I pittori fiorentini e le loro botteghe. Da Lorenzo Monaco a Paolo Uccello, Tau editrice, Todi 2012 ISBN 978-88-6244-169-8
• George R. Bent, Monastic art in Lorenzo Monaco's Florence. Painting and patronage in Santa Maria degli Angeli, 1300-1415, Lewiston, The Edwin Mellen Press, 2006
• Laurence B. Kanter, Painting and Illumination in Early Renaissance Florence, 1300-1450, Metropolitan Museum of Art (New York, N.Y.) 1994
• Marvin Eisenberg, Lorenzo Monaco, Princeton (N.J.), Princeton University Press, 1989
• Bohumír Mráz, Marcela Mrázová, Encyklopedie světového malířství, Academia Praha 1988
• Luciano Bellosi, Lorenzo Monaco, collana i maestri del colore n. 73, Fabbri, Milano 1965
• Georg Pudelko, The stylistic development of Lorenzo Monaco. 2, in "The Burlington Magazine", 74, 1939, pp. 76–81
• Georg Pudelko, The stylistic development of Lorenzo Monaco. 1, in "The Burlington Magazine", 73, 1938, pp. 237–250
• Osvald Sirén, Don Lorenzo Monaco, Heitz, Strasburgo 1905

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Lorenzo Monaco na Wikimedia Commons
• Národní galerie nikdy nezavírá: Lorenzo Monaco: Oplakávání Krista, 2011
• ČRo Leonardo: Lorenzo Monaco: Oplakávání Krista ze sbírek Národní galerie, 2010
• Google Arts and Culture: Lorenzo Monaco