Lluís Llach

Llach se narodil ve Verges, v jeho 9 letech se rodina přestěhovala do Figueres. Na studiích inženýrství v Barceloně se záhy přidal ke hnutí Cançó Nova, které útočilo na Frankovu diktaturu prostřednictví hudby a umění. V roce 1967 vstoupil coby nejmladší člen do seskupení zpěváků-písničkářů Els Setze Jutges („šestnáct soudců“). Rychle se stal proslulým; jeho recitály dokázaly zaplnit i slavný Palau de la Música Catalana.

Jakožto kritikovi režimu mu bylo v roce 1970 zakázáno vystupovat ve Španělsku. Po jednom z vystoupení v roce 1975 byl zatčen a pokutován. V letech 1971–1976 pobýval Llach převážně v pařížském exilu, kde se rovněž proslavil, zejména koncerty v Olympii. Dva měsíce po Frankově smrti se vrátil do Barcelony a opět vystupoval před desítkami tisíc Katalánců. Od roku 1994 žije v severokatalánském městečku Porrera. V posledních letech pendluje mezi Senegalem, kde založil nadaci věnující se rozvojové pomoci místním dětem, a svou katalánskou rezidencí ve vesnici Parlavà nedaleko Girony[1]. V letech 2015–2017 byl poslancem v katalánském parlamentu. V předčasných volbách v prosinci 2017 již nekandidoval, i když se i nadále věnuje politickému aktivismu[1].

Lluís Llach je autorem a interpretem mnoha desítek písní, které zpívá zpravidla sám za doprovodu kytary, případně klavíru; příležitostně vystupuje také jako baryton ve vážné hudbě. V jeho písních se mísí prvky šansonu, latinskoamerické hudby, jazzu, lidové písně; texty zpravidla prostřednictvím nejrůznějších příběhů a obrazů demonstrují katalánskou kulturní identitu, svobodu, odpor vůči fašismu, španělskému centralismu a jazykovému útlaku. Mezi jeho nejznámější písně patří El Bandoler či L'estaca, jejíž sláva se donesla až do Polska, kde ji přetextoval Jacek Kaczmarski pod názvem Mury („zdi“)[1].