Lisa Bielawa

Lisa se narodil v San Francisku. Jejím otcem byl skladatel a profesor hudby na Sanfranciské státní univerzitě Herbert Bielawa.[3] Protože vyrůstala v hudebním prostředí, věnovala se hudbě již od útlého dětství a kromě psaní hudby se učila hrát na klavír, zpívat a hrát na housle. Nadále vystupovala a psala hudbu, ale v rámci bakalářského studia na Yaleově univerzitě vystudovala angličtinu, po jejímž získání pokračovala v hudební kariéře.

Dva týdny po získání bakalářského titulu z literatury na Yaleově univerzitě v roce 1990 se přestěhovala do New Yorku a aktivně se zapojila do newyorského hudebního života. V roce 1992 začala koncertovat s Philip Glass Ensemble. V roce 1997 spoluzaložila festival MATA, který oslavuje tvorbu mladých skladatelů.[4] Pět let byla uměleckou ředitelkou Sanfranciského dívčího sboru.[5]

Je držitelkou hudební ceny Americké akademie umění a literatury za rok 2017[6] a objevitelského grantu na rok 2020 v rámci programu Opera Grants for Female Composers společnosti OPERA America.[7] V roce 2018 byla jmenována hostující umělkyní Williama Randolpha Hearsta v Americké antikvární společnosti a je uměleckou rezidentkou.[8]

• Einstein on the Beach (Philip Glass, 1993)
• Jesus' Blood Never Failed Me Yet (Gavin Bryars, 1993)
• Shaman (Toby Twining Music, 1994)
• Music in Twelve Parts (Philip Glass, 1996)
• Via Crucis (Richard Robbins, 1996)
• The Debt (Frank London, 1997)
• American Icons (Michael Daugherty, 1998)
• Trillium R (Anthony Braxton, 1999)
• Saint-Cyr (John Cale, 2000)
• Naqoyqatsi (Philip Glass, 2002)
• HoboSapiens (John Cale, 2003)
• Orion (Philip Glass, 2005)
• Mysterium (John Zorn, 2005)
• Tell the Birds (Eve Beglarian, 2006)
• Filmworks XXII: The Last Supper (John Zorn, 2008)
• Electric Ordo Virtutum (Hildegurls, 2009)
• A Retrospective (The Philip Glass Ensemble, 2010)
• Shir Hashirim (John Zorn, 2013)
• Madrigals (John Zorn, 2016)