Li Meng-jang

Li Meng-jang (čínsky pchin-jinem Lǐ Mèngyáng, znaky zjednodušené 李梦阳, tradiční 李夢陽, 1475–1529) byl čínský básník, spisovatel a literární teoretik působící v říši Ming. Vedl archaizující hnutí fu-ku, návratu k minulosti, jako nejpřednější ze „starších sedmi mingských mistrů“.

Li Meng-jang
Pseudonym Kchung-tchung
Jiná jména Li Sien-ťi
Narození 1475[1]
Čching-jang, Kan-su
Úmrtí 1529[1]
Umělecká činnost
Znám jako básník, kaligraf, spisovatel, literární teoretik
Hnutí fu-ku
Ovlivněn Tu Fu, Li Tung-jang, Jang I-čching
Ovlivnil ostatní ze sedmi mistrů (Che Ťing-ming, Pien Kung, Wang Tching-siang, Kchang Chaj, Wang Ťiou-s’ a Sü Čen-čching), Cchuej Sien, Ku Lin
Národnost chanská
Země říše Ming
Vzdělání ťin-š’ (1493)
Povolání politik
Vyznání konfucianismus
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Li Meng-jang je čínské jméno, v němž Li je příjmení.

Jména

Li Meng-jang používal zdvořilostní jméno Sien-ťi (čínsky pchin-jinem xiànjí, znaky zjednodušené 献吉, tradiční 獻吉) a pseudonym Kchung-tchung (čínsky pchin-jinem Kōngtóng, znaky 空同).

Život

Li Meng-jang pocházel z Čching-jangu v provincii Šen-si (v moderní provincii Kan-su). Pocházel ze skromných poměrů,[1] z obchodnické rodiny,[2] v níž teprve generace jeho děda získala vzdělání.[1]

Vzdělával se v konfuciánském učení, absolvoval úřednické zkoušky a roku 1493 v Pekingu složil i jejich nejvyšší stupeň, palácové zkoušky. Nepřijal však úřad, neboť držel smutek za zemřelé rodiče. Až roku 1498 se vrátil do Pekingu a nastoupil úřednickou kariéru.[3] V Pekingu se zapojil do literárních kruhů kolem Li Tung-janga, předního básníka a kritika (a zkoušejícího roku 1493).[1] Jeho otevřenost a přímost se projevila jak v básnické tvorbě a teoretických názorech, vyzdvihujících přirozenost formy, tak i v jeho úřední činnosti, v níž ho nebojácná kritika korupce opakovaně stála kariéru[1] a vynesla mu čtyři zatčení.[2]

Poprvé se ve vězení ocitl roku 1505, kdy se připojil k obvinění císařovnina mladšího bratra z korupce.[2] Roku 1507 se dostal do konfliktu se skupinou hodnostářů kolem mocného eunucha Liou Ťina a byl opět odvolán z úřadu. Vrátil se po pádu Liou Ťina, roku 1511, ale už po čtyřech letech byl opět odvolán. Zbytek života strávil v soukromí, v letech 1521–1522 byl vězněn.[1]

Umělecké názory

Za svého pobytu v Pekingu v letech 1498–1507 byl Li Meng-jang vůdčí postavou skupiny sedmi dřívějších mingských mistrů, kam patřili ještě Che Ťing-ming, básník Pien Kung, dramatik Kchang Chaj, básník a dramatik Wang Ťiou-s’, Wang Tching-siang, jediný ze sedmičky s dlouhou a úspěšnou kariérou,[1] a básník Sü Čen-čching. Kolem Li Meng-janga se ovšem pohybovala i řada dalších literátů.[4]

Li Meng-jang byl žákem Li Tung-janga a Jang I-čchinga, vedoucích představitelů hnutí za nahrazení kabinetního stylu poezií silněji vyjadřující osobní cítění a snažících se o dokonalost formy.[4] Li Meng-jang rozšířil jejich program o snahu po napodobení stylu mistrů minulosti, prozaiků čchinské a chanské doby,[5] v poezii si za vzor bral vrcholné tchangské období, zejména básně Tu Fua, následujíce tak názor jihosungského Jen Jüa.[6] Dosavadní mingskou „kabinetní“ poezii Li Meng-jang odmítal jako sice stylisticky vytříbenou, ale bez výrazu. Emoce a živost proto hledal v lidových písních a zajímal se i o drama. Mimo jiné údajně vyzdvihl mezi kanonické hry Příběh ze západního křídla kláštera jüanského dramatika Wang Š’-fua.[7] Ne zcela obvyklé jsou i jeho živé epitafy, biografie a eseje o obchodnících, jinak mimo zájem vzdělanců (pozornost ke světu obchodníků zřejmě souvisela s jeho původem).[2]

V básnických proudech tehdejší doby stál mezi Li Tung-jangem, který napodobování minulosti odmítal a usiloval o formální dokonalost básní, a svým žákem Che Ťing-mingem, který považoval napodobování mistrů za užitečné cvičení, ale pro vlastní tvorbu ho měl za příliš svazující a dával přednost individuálnímu básnickému výrazu. Li Meng-jang proti němu argumentoval, že dokonalá znalost technik mistrů minulosti dává básníku prostředky pro vyjádření čehokoliv bez omezení formy a že význam vzorů je v pochopení vrozených principů lidské existence, porozumění sobě samému.[4] Hledání vrozených principů lidství ho sbližovalo s Wang Jang-mingem, k jehož nejlepším přátelům patřil a s nímž sdílel zájem o poezii, i politické a filozofické postoje. Wang Jang-mingovo učení o důležitosti soustředění se na vlastní mysl, sebezpytování a poznání své přirozenosti, totiž souznělo s Li Meng-jangovým hledáním vskutku živé a citově plné poezie.[8]

Reference
  1. NIENHAUSER, William H, a kol. The Indiana Companion to Traditional Chinese Literature. Bloomington: Indiana University Press, 1986. 1050 s. ISBN 0253329833, ISBN 9780253329837. S. 543. (anglicky) [Dále jen Nienhauser].
  2. CHANG, Kang-i Sun. Literature of the early Ming to mid-Ming (1375–1572). In: CHANG, Kang-i Sun. The Cambridge history of Chinese literature: Volume II. From 1375. Cambridge: Cambridge University Press, 2010. [Dále jen Chang]. ISBN 978-0-521-11677-0. S. 1–62, na s. 31. (anglicky)
  3. BRYANT, Daniel. The great recreation: Ho Ching-ming (1483-1521) and his world. Leiden: Brill, 2008. 718 s. ISBN 9004168176, ISBN 9789004168176. S. 47. (anglicky)
  4. Nienhauser, s. 544.
  5. Chang, s. 29.
  6. Chang, s. 28.
  7. Chang, s. 30.
  8. Chang, s. 32.
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.