Le Chat noir

Kabaret se původně nacházel na Montmartru, což ho předurčilo k tomu, aby se stal místem setkávání pařížské smetánky a symbolem bohémství konce 19. století. Již brzy po otevření přitahoval díky šansoniérům a básníkům, kteří v něm vystupovali, tu nejlepší pařížskou klientelu. Úspěch byl zaručen, když se v kabaretu usídlila skupina mladých spisovatelů a umělců, kteří si říkali Les Hydropathes (volně přeloženo jako "ti, kterým voda nedělá dobře"), v jejichž čele stál Émile Goudeau. Členové skupiny o sobě tvrdili, že nemají rádi vodu, a proto dávají přednost vínu a pivu. V době své největší slávy byl kabaret Le Chat noir znám jako bujarý noční podnik, z části umělecký salon, z části místo bouřlivých hudebních produkcí.

Díky rostoucímu úspěchu se kabaret v roce 1885 přemístil do třípatrové budovy v čísle 12 na rue de Laval (dnešní rue Victor-Massé). Jednotlivé místnosti nechal Salis dekorovat v pseudohistorickém stylu, a to pod záštitou umělců jako Henri Rivière nebo Caran d'Ache. S Rivièrovou pomocí Salis v kabaretu vytvořil i barevné stínové divadlo, kde se často hrály skutečné mistrovské kousky, ke kterým skládal hudbu Georges Fragerolle. Kabaret se nicméně brzy stěhoval dál, a to do čísla 68 na boulevard de Clichy. Na této adrese se dnes nachází moderní hotel, kde je možné najít i několik odkazů na její bouřlivou minulost.

Francouzský básník Laurent Tailhade o Le Chat noir mluvil jako o spojení Zabijáka a Božské komedie. Jiný francouzský básník Jean Lorrain kabaret viděl zase jako "směs všech stylů a všech výstřelků" a jako "čtvrť malířů a básníků". Sám Salis o Le Chat noir řekl, že "Le Chat Noir je nejvýjimečnější kabaret na světě. Potkáte tu nejslavnější muže Paříže a zároveň se seznámíte s cizinci ze všech koutů světa."

Mezi pravidelné hosty kabaretu patřili malíři Adolphe Willette a Henri Pille, šansoniéři Aristide Bruant, Jules Jouy či Léon Durocher, hudební skladatelé Claude Debussy a Erik Satie nebo básníci Paul Verlaine, Charles Cros, Albert Samain, Maurice Rollinat a Jean Richepin. I Léona Bloye tu dobře znali – ten dokonce v revue Le Chat noir publikoval několik svých literárních kritik. Sám Rodolphe Salis se často s přehnanou, ironickou zdvořilostí ujímal role konferenciéra.

Původní vývěsní štít kabaretu Le Chat noir, který namaloval Adolphe Léon Willette a který je vidět i na kresbě Alberta Robidy, je dnes vystaven v Musée Carnavalet v Paříži.

Poslední útočiště kabaretu Le Chat Noir v čísle 68, Boulevard de Clichy

Rodolphe Salis a Émile Goudeau původně založili týdně vydávanou revue Le Chat noir, aby zajistili kabaretu větší propagaci. 668 čísel revue vyšlo mezi lednem 1882 a březnem 1895, dalších 122 pak vyšlo ve druhé sérii, jejíž poslední číslo bylo vydáno 30. září 1897. Revue zosobňovala ducha konce století. Přispívali do ní šansoniéři a básníci, kteří v kabaretu vystupovali, a také umělci, kteří se podíleli na jeho výzdobě. Například Caran d'Ache do ní kreslil vojenské výjevy, Willette zase své pieroty a kolombíny.

Revue Le Chat noir byla jedním z prvních periodik, které otisklo články Jeana Lorraina, a můžeme v ní najít i tak slavná jména jako Paul Verlaine nebo Jean Richepin, to vše doplněné krásnými ilustracemi Théophila Alexandra Steinlena.

• 
  Rodolphe Salis
• 
  Kabaret Le Chat noir očima Alberta Robidy