Úhor

Úhor jako pruh přiléhající k polní cestě ve Švýcarsku

Úhor jako způsob zvyšování výnosu zemědělské půdy byl využíván ve dvojpolním systému a trojpolním systému hospodářství. Na neobdělávané části pole se zpravidla pásl dobytek. Vždy po roce došlo k cyklickému posunu způsobu využití jednotlivých částí pole. Na trojpolní systém začali přecházet v Evropě zemědělci ve 12. století, k jeho opuštění došlo se zdokonalením osevních postupů a efektivního střídání plodin během průmyslové revoluce v 18.–19. století, které znamenalo přechod k současnému intenzivnímu zemědělství. Určitou renesanci zažívá tento druh využití pozemků v aktuální zemědělské politice, kladoucí důraz na větší ekologickou udržitelnost a podporu biodiverzity v krajině; na úhor ponechaný určitou stanovenou dobu ladem lze čerpat zemědělské dotace v rámci tzv. Greeningu.[5]

Vegetace na polním úhoru

Úhory jsou v krajině specifickým biotopem poskytujícím životní prostor mnoha druhům rostlin a živočichů. Jsou to v podstatě časná vývojová stadia vegetace vznikající po narušení půdního povrchu, jejichž vegetace se proměňuje v závislosti na probíhající sukcesi a počáteční zásobě diaspor v půdní semenné bance. Existují též rozdíly mezi jarní a letní podobou vegetace.[4]

Na úhorech je zaznamenávána mnohem větší biodiverzita ve srovnání s okolními zemědělskými porosty a pro mnohé ohrožené a vzácné druhy často představují jedno z posledních refugií v kulturní krajině; ta je jimi též členěna do menších celků a zároveň propojena. Ideální je, pokud pozemky ponechané jako úhor přiléhají k polním cestám, mezím, křovinám či lesíkům, aby umožňovaly vytvoření pozvolných přechodů (ekotonů) mezi poli a navazujícími přirozenými ekosystémy. Lze je též dosévat nektarodárnými rostlinami, například komonicí, jetelem nebo svazenkou. Obvyklá doba trvání úhoru jsou tři roky, během této doby je možné jej například přepásat dobytkem; poté je půda znovu zorána a produkčně využita.[4][5]

V prvních letech na půdě obvykle převládají jednoleté plevelné druhy, jako jsou ostrožka stračka, mák vlčí, hluchavka objímavá, hlaváček letní, bračka rolní, chrpa polní, violka rolní, ředkev ohnice, některé trávy a mnohé další; možná je také počáteční fáze s rychlým nárůstem vytrvalých druhů (pcháč rolní, pelyněk černobýl). Později se druhová skladba vyvíjí směrem k vytrvalé ruderální či travinné vegetaci. Šíření invazních druhů či nebezpečných karanténních plevelů nebylo při tomto způsobu hospodaření pozorováno.[5][6][7] Jsou-li úhory ponechány ladem delší dobu, aniž by byly opětovně zorány, dochází posléze k jejich degradaci zarostením expanzivními druhy trav (ovsík, třtina) a křovinami.