LGBT práva v Belgii

Stejnopohlavní sexuální styk dekriminalizovala Belgie v r. 1795 během francouzské nadvlády.[3] Článek 372 trestního zákoníku stanovuje legální věk způsobilosti k pohlavnímu styku ve výši 16 let bez ohledu na sexuální orientaci nebo pohlaví. Ten byl krátce v letech 1965-1985 pro stejnopohlavní soulož zvýšen na 18 let. Toto diskriminační ustanovení pak zrušila revize článku 372 trestního zákoníku. Za novelou článku 8. dubna 1965 stál reprezentant Freddy Terwagne s odvoláním se na ochranu dětí a mládeže. Návrh na zrušení předlotil ve Sněmovně reprezentantů člen parlamentu Luc Van den Bossche 13. května 1983. Ten Senát následně schválil v červnu 1985. Revize článku 372 nabyla účinnosti k 18. červnu 1985.[4][5]

Belgie se stala druhou zemí po Nizozemí, která umožnila homosexuálům uzavírat manželství v r. 2003[6] Stejnopohlavní páry takto získaly stejná práva a povinnosti jako různopohlavní páry.

Homosexuální páry získali stejná adopční práva jako heterosexuální páry v r. 2006.[7]Spolu s nimi získaly lesbické páry také rovný přístup k asistované reprodukci.

Adopční právo je obecně regulované na federální úrovni, což dává vládám belgických společenství volnou ruku v přístupu k procesu osvojení. V letech 2006-2014 si 56 gay párů a dva lesbické páry společně osvojily dítě ve Vlámském společenství. Tou dobou došlo k osvojení 12 dětí ve Francouzském společenství. Touto dobou proběhlo tedy v Belgii 70 homoparentálních osvojení.[8]

Gayům a lesbám není upíráno právo otevřeně sloužit v armádě.

Anti-diskriminační zákony přijaté 25. února 2003 [9] zakazují diskriminaci na základě pohlaví a sexuální orientace. Zákon byl později nahrazen podobným zákonem r. 2007.[10]

Anti-diskriminační legislatvia z let 2003 a 2007 rovněž ukládá přísnější tresty za zločiny z nenávisti, kterou jsou mimo jiné založeny také na pohlaví a sexuální orientaci.

29. listopadu 2013 Vláda Eli Di Rupa schválila rozšíření anti-diskriminačního zákona o genderovou identitu. Ten byl rovněž přijat parlamentem a podepsán jeho veličenstvem. 22. května 2014..[11][12][13]

22. prosince 2014 soudní porota města Liège shledala celkem čtyři osoby vinnými za vraždu Ihsana Jarfiho motivovanou homofobií. Jednalo se o první případ v Belgii, kdy byl trestný čin vrařdy oficiálně kvalifikován jako zločin z nenávisti založený na sexuální orientaci oběti.[14]

Zákon z r. 2007 týkající se změny pohlaví [15] umožňuje Belgičanům podstupovat proces změny pohlaví, pokud prokáží, že jejich stav nekompatibility s pohlavní identitou je trvalý a neměnný, a že se svobodně rozhodli žít jako příslušník opačného pohlaví. Toto obnáší následnou změnu rodného listu a fyzickou změnu vzhledu dotyčné osoby, s níž jsou spjaté lékařské zásahy, vč. sterilizace.

Předtím šlo podstupovat změnu pohlaví pouze za souhlasu soudu.

Mezi místními i mezinárodními nemocnicemi je mnoho speciálních oddělení, které se specializují na chirurgickou změnu pohlaví. Mnoho francouzských translidí sem jezdí podstupovat změnu z důvodu neochoty nemocničního personálu ve Francii.[16]

LGBT komunita je belgickou společností přijímána na velmi dobré úrovni. Scéna je zde dobře rozvinutá s vysokým počtem gay klubů. Průzkum veřejného mínění členských zemí EU ukázal, že 62 % Belgičanů podporuje legalizaci stejnopohlavního manželství v celé Evropě.[17]

Bruselská burza v duhových barvách během festivalu Brussels Pride 2015

Belgičtí gay aktivisté se sdružují v několika organizacích. Některé z nich tvoří součást Çavarie a Wel Jong Niet Hetero (Překlad z nizozemštiny: 'Mladí, ale nerovní'), což jsou dvě nizozemsky hovořící GLBT organizace ve Vlámském a Bruselském regionu. Francouzsky mluvící částí Valonska a Bruselu je Federation des Associations Gayes et Lesbiennes.

Aktivismus za gay práva je v Belgii nejvíc viditelný na pochodech a demonstracích BLGP "Belgium Lesbian and Gay Pride". Ty se konají každý rok v hlavním městě Bruselu od r. 1996. Podobné akce se sporadicky konaly již předtím jak v Bruselu, tak i jiných městech. Byť mají dnešní pochody spíše charakter festivalu, stále se jich užívá k politické agendě gay hnutí, jehož potřeby stále nebyly plně uspokojeny. Cíle hnutí, do nichž spadaly anti-diskriminační zákony, inkluze homosexuality do středoškolské sexuální výchovy a možnost homoparentálního osvojení, byly postupem času plněny - 1996, 1999, 2000, 2004 a 2005.

Většině požadavkům gay aktivistů, jejichž středobodem bylo stejnopohlavní manželství a plná adopční práva, Belgie vyhověla v nadcházejících letech. Proto se také začaly vést diskuse na téma, zda takové pochody nejsou už zbytečné. Tento bod se začal probírat zejména poté, co došlo k radikálnímu poklesu účastníků v r. 2007. Příčina byla ale připisována spíš špatnému počasí a větší atraktivnosti pochodu gay pride v sousedních zemích. Pochod v r. 2007 obsahoval ještě 17 požadavků. Kromě přijetí téměř kompletní rovnosti gay práv v Belgii se vyvíjel nátlak na politiky, aby hráli podstatnou roli v prosazování této agendy i na půdě Evropské unie. Několik členů téměř všech politických stran se pochodu v r. 2007 i minulých zúčastnilo. Mezi nimi byl dokonce i člen pravicově extremistické strany Vlámský zájem.

Někteří účastníci pochodu v r. 2007 nesli nápis "Děkujeme Vám, pane Verhofstadte!", jelikož právě v průběhu dvou Verhofstadtových vlád OVLD došlo k podstatnému rozšíření LGBT práv, zejména přijetím stejnopohlavního manželství. Verhofstadtovy vlády se skládaly také z liberálů, socialistů a zelených.

Před r. 1998 se pochody nazývaly "Roze Zaterdag - Samedi Rose" ("Růžová sobota"). Toto jméno si převzala první belgická demonstrace za gay práva v r. 1979 od stejně pojmenované série nizozemských pochodů konaných léta předtím. Manifestace proběhla nejprve 5. května 1979 v Bruselu. Po následujících dva dnech se konaly další v Bruselu a Antverpách. Po krátkém období každoročních akcí se pouze v r. 1990 rozhodlo, že by se měly pochody organizovat pravidelně. Nejprve 5. května v Antverpách a pak dvakrát za rok v Gentu a Antverpách. Pak se v r. 1996 přesunula "Růžová sobota" definitivně do Bruselu, kde také získala status pravidelného průvodu městem. Následující se poprvé začalo nést 10 obrovských transparentů s několika požadavky. Ve finále získal pochod v r. 1998 jméno Belgian Lesbian and Gay Pride.

V r. 2013 se Antverpy staly hostitelským městem třetího ročníku World Outgames.

V zájmu zachování bezpečnosti krevní transfuze je v současné době mužům majícím sex s muži odepřená možnost dárcovství.[21]

Kontroverze gay dárcovství krve je politickým problémem, jimž se zabývají vesměs všechny politické strany, zdravotnická zařízení a LGBT asociace.[22][23][24][25]

V r. 2016 slíbila ministryně zdravotnictví Maggie De Blocková přehodnocení zákona s argumentací nejnovějšími vědeckými poznatky. V listopadu 2016 oznámila, že ke změně přístupu dojde v r. 2017. Dárcovství bude umožněné pouze těm homosexuálním mužům, kteří žili nejméně 12 měsíců v sexuální abstinenci.[26]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku LGBT rights in Belgium na anglické Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu LGBT práva v Belgii na Wikimedia Commons
• Belgian Lesbian and Gay Pride website
• Çavaria website (Dutch only)
• Website of Federation des Associations Gayes et Lesbiennes (French only)
• First Belgian gay news and lifestyle site
• Where to go in Gay Belgium?
• Weljongniethetero website