Kult svatých

Kult svatých je zaměřen na zobrazování a uctívání významných svatých v historii křesťanské církve. V různých časových obdobích byl kult svatých zdrojem konfliktů různých vrstev křesťanské společnosti a různých zájmových skupin. Církevní hierarchie se obvykle snažila kontrolovat rozsah kultu a jeho významnost, jelikož vytvářel problém centralizace křesťanské víry.[2] Pro většinu lidí byly představy církve vzdálené a z důvodu negramotnosti většiny obyvatelstva starověku a středověku se vytvářel kult svatých a ikony, které byly pro lid mnohem bližší a hmatatelné.[2] Pro církev tím ale vznikal problém nejednotnosti a odloučení lidí od hlavní myšlenky víry a přesměrování jejich pozornosti na postavy svatých, které byly pro obyčejného člověka mnohem bližší. Lidé se přikláněli k slovům a činům svatých podle toho, co jim bylo blízké a čemu rozuměli. Takto se vytvořily kroužky kolem svatých osob a neúmyslně se oddělily od hlavního proudu církve. Lidé uctívali patrony svých řemesel a činností, které si snáze připomínali svou prací. Toto oddělování vytvořilo rozpor v církvi, která se snažila o kontrolu nad kultem svatých a případně o jeho zrušení.

Církev se tedy snažila pomocí svatých mužů a žen vytvořit pro lid orientační body ve víře a Vzory správného křesťanského myšlení. Hlavní snaha byla představit lidem provázanost zbožného života až za hranici času a smrti.[1] Prvotními vzory kultu svatých byli převážně mučedníci, kteří zemřeli pro svou neotřesitelnou víru a byli za ni odměněni věčným životem v ráji. Církev si jejich památku připomínala ve výroční den jejich smrti, který byl chápán jako jejich narození (narození ve věčném životě).[3]

Svatí jsou během dějin křesťanství často vizuálně ztvárňováni a některá tato jejich ztvárnění se stávají součástí jejich kultu, což je případ ikon či relikviářů s antropomorfními prvky. Na obrazech jsou svatí obvykle ztvárňováni se svými atributy (typické zejména v západním křesťanství) nebo se jménem světce (typické zejména v pravoslaví).

Mariánský kult se v katolické církvi považuje za nejvýznamnější zbožnou úctu. Teologické spory kolem Ježíšovy matky se řešily velmi dlouhou dobu a postupně k nim některé přibývaly. Sporů týkající se Panny Marie začínají ve 4. stol. n. l. a trvají víceméně dodnes.[5] Církev v zásadě nikdy nebyla přímo proti mariánské úctě, Marie jako matka Ježíše měla své jasné místo, které bylo podle církve nezpochybnitelné. Mariánský kult se rychle šířil po východním i západním křesťanském světě a přitahoval velké množství lidí i řeholníků. Představa, že by se matka mohla přimluvit u svého syna, byla velice lákavá pro prostý lid, a zřejmě proto byl mariánský kult tak oblíbený.[5]

• Relikvie: Jedná se o tělesný pozůstatek nebo předmět, který byl v tělesném kontaktu s nějakým světcem či blahořečeným. Na druhém nikajském koncilu bylo přijato uctívání ostatků, ale bylo zakázáno s nimi obchodovat. První křesťané budovali svatyně a oltáře nad hroby mučedníků, později se vyvinul zvyk ukládání ostatků mučedníků nebo jiných svatých do každého oltáře.[6]
• Idolatrie (Ikonolatrie): Modloslužba, doslova kultovní služba, čili klanění se obrazům. Výraz se používá pro všechny formy úcty vzdávané stvořeným věcem, kterým se přisuzuje božská moc.[7]
• Ikona: Malba s posvátným námětem, často přenosná, zhotovená na dřevěných deskách zvláštní technikou, pocházející z východu.[7]
• Ikonoklasmus: Obrazoborectví. Tímto výrazem se označuje organizovaný boj proti uctívání obrazů.[7]
• Beatifikace: Prohlášení za blahoslaveného.
• Kanonizace: Prohlášení za svatého.