Krvavá neděle na Volyni

Od února 1943 OUN-B a jeho ozbrojené křídlo – UPA zahájily útoky na polské obyvatelstvo na Volyni. Až do července 1943 ozbrojené síly ukrajinských nacionalistů, které se nacházely ve fázi vytváření a konsolidace jednotek, byly schopny provést akce pouze v omezeném rozsahu, a to zejména na východě Volyně (zvláště aktivní ve vyhlazování Poláků se ukázal Ivan Lytvynčuk nazývaný "Dubowyj" a Petro Olijnyk nazývaný "Enej"). V květnu a červnu 1943 ve vedení UPA dozrál plán synchronizovaného útoku na polské osady k masovému vraždění Poláků na Volyni. Plán byl podpořen jednotkami banderovců spojujících ukrajinské stoupence různého původu (bulbovce, melnykovce), často i násilím spojujících oddíly UPA.[1][2]

Jak tvrdí velitel okrsku "Turiw" Jurij Stelmaszczuk nazývaný "Rudyj" v prohlášeních po válce při výslechu NKVD po svém zatčení, v červnu 1943 velitel UPA Dmytro Kljačkivsky nazývaný "Klym Savur" nařídil vyhlazení Poláků na Volyni.

V červnu 1943, se setkal v kołkowském lese s Klymem Savurem a náměstkem generálního štábu Andruszczenkem. Savur mi dal rozkaz k vyvraždění všech Poláků v okrese Kovel.[3]

Do té doby, tedy do konce června 1943, oddíly ukrajinských nacionalistů zabily na Volyni 9[4]–15[5] tisíc Poláků.

První červencové číslo deníku UPA "Do zbroji" slíbilo "hanebnou smrt" všem Polákům, kteří zůstanou na Ukrajině.[6]

Plány UPA předpokládaly zahájení vyhlazovací akce v co největším územním rozsahu, aby UPA překvapila obyvatele polské národnosti a zabránila jim v přípravě obranných akcí.[7] Akce ve Volodymyr-Volynském okrese předcházelo shromažďování oddílů UPA v zawidowských lesích. Čtyři dny před začátkem akce agitátoři, kteří přišli z východní Haliče, konali v ukrajinských vesnicích setkání, aby přesvědčili obyvatele, že je třeba vyvraždit Poláky. Aby Poláci neměli podezření, dva dny před masakrem obyvatel polské národnosti distribuovali letáky vyzývající k sjednocení Ukrajinců v boji proti Němcům a Sovětům.[5]

Jako den zahájení akce byla zvolena neděle, kdy bylo možné najít největší počet Poláků v kostelech. V tomto termínu byl slaven populární pravoslavný svátek svatého Petra a Pavla.[2]

Na začátku července 1943 se polské podzemní hnutí pokusilo vyjednávat s banderovými oddíly OUN, aby byl zastavena vlna vraždění. Počáteční diskuse s místním velitelem SB OUN Szabaturą proběhla v blízkosti obce Świnarzyna dne 7. července 1943. Na další schůzku dne 10. 7. 1943 přišel v čele regionální delegace jako zplnomocněnec advokát Zygmunt Ruml nazývaný  "Krzysztof Poreba" a zástupce okresu armády Armii Krajowej Volyň Krzysztof Markiewicz nazývaný "Ďábel", a řidič Witold Dobrowolski. Markiewicz znal Szabaturęho ze školy a jako gesto dobré vůle Poláci na schůzku nepřišli s ozbrojeným doprovodem. Po příjezdu na místo jednání (obec Kustycze), byli všichni tři zatčeni Ukrajinci a zavražděni.[8] Neozbrojení vyjednavači byli pravděpodobně roztrháni koňmi na kusy.[2][7]

V noci z 10 až 11. července 1943 se s podporou oddílů UPA ukrajinští rolníci (mobilizovaní v tzv. sebeobranných oddílech) spojili v koordinovaném útoku na vesnice, kde žili Poláci. Došlo k tomu především v tehdejších okresech volodymyr-volynském, horochivském a kovelském.

Jeden z prvních masakrů se udál v Dominopolu, vykonal jej ve spolupráci s UPA partyzánský oddíl Stanislava (Celestina?) Dabrowského. Pachatelé (pravděpodobně pod vedením "Sič" Antoniuka) zabili asi 220 Poláků. Přibližně ve 2:30 UPA napadla Gurów a zabila 200 Poláků. O půl hodiny později titíž pachatelé zaútočili na obec Wygranki, kde zabili 150 lidí.[7]

Vrahové se pohybovali ve specializovaných skupinách – některé jednotky obklíčily vesnice, další je napadly a oběti shromáždili na jednom místě. Poté oběti zmasakrovali. Do vraždění zraněných, prchajících a loupení byli zapojeni ukrajinští rolníci.[5] Vojáci UPA se po masakru na jednom místě rychle přemístili do další vesnice, která byla určena k vyhlazení.[7]

V několika případech (Chrynóv, Krymno, Kisielin, Poryck, Zabłoćce) byl masakr spáchán na neozbrojených civilistech polské národnosti, kteří se sešli na mši v kostele.[5] V Chrynově bylo takto zavražděno 150 osob, v Krymně 40 osob, v Porycku 200 osob a Zabločách 76. V Kisielině bylo zavražděno 90 obyvatel polské národnosti, ale některým z věřících se podařilo zabarikádovat na faře a bránit se před útoky. Během útoků na kostely byli také zavražděni dva kněží (Josef Alexandrovič v Zabločách a Jan Kotwicki v Chrynově). Farář Witold Kowalski z obce Kisielin byl vážně zraněn. Kaplan Boleslaw Szawłowski podle protikladných zpráv také zemřel 11. července (v kostele v Porycku) nebo byl jen zraněn a členové UPA ho následující den našli a zavraždili.[9]

Obyvatelé polské národnosti byli zabíjeni střelbou, sekerami, vidlemi, kosami a srpy, pilami, noži, kladivy a dalšími nástroji. Nezřídka byly vraždy provedeny zvláště brutálními a zavrženíhodnými způsoby a oběti byly mučeny.[5] Často nebyly polské budovy spáleny ihned, ale po několika dnech, kdy na místě byli zavražděni i zbylí přeživší, kteří se vrátili do svých domovů.[5]

Grzegorz Motyka píše, že 11. července 1943 vojáci UPA zaútočili na 99 míst, kde žili Poláci. [2] Timothy Snyder tvrdí, že "od večera 11.07.1943 do rána 12. července," zaútočila UPA v 167 místech[6]. Oddíly UPA 12. července napadly 50 vesnic. Útoky pokračovaly ve dnech, které následovaly. Cílem útoků v červenci 1943 se stalo 520 vesnic a osad, bylo zavražděno asi 10 až 11.000 Poláků.[2]

Grzegorz Motyka uvádí, že 11.7.1943 byl pro Poláky jeden z nejtragičtějších dní druhé světové války.[7]

Členové klubů PiS, PSL, SLD a polské Solidarity se snaží prosadit 11. červenec jako Den vzpomínky na mučednictví obyvatel v Kresech (bývalé Polské pohraničí)..[10][11]

Volodymyr Wiatrowycz, ukrajinský historik, ve své knize "Druhá polsko-ukrajinská válka 1942–1947" popírá skutečnost, že by masakry dne 11. července 1943 byly jakkoliv organizovány OUN a UPA. Podle něj jsou polské zprávy potvrzující tuto skutečnost nespolehlivé, protože nejsou podporovány dokumenty OUN. Také vyvolává pochybnosti Wiatrowycza údajně "zázračně" rostoucí počet těchto útoků použitých v následujících publikacích. Tento postoj byl kritizován Andrejem Ziębou[12] Perem Andersem Rudlingem[13] a Grzegorzem Motykou. Tento autor Viatrovičovo dílo komentoval takto:

Autor knihy "Druhá polsko-ukrajinská válka 1942-1947" považuje za nesmírně důležité stanovit nade vší pochybnost, kolik polských vesnic bylo masakrováno 11.7.1943. Souhlasím s ním v hodnocení závažnosti věci, a proto mu musím říci, jakým způsobem může odůvodnit polským historikům, jak moc jsou (včetně mne), nespolehliví a megalomanští, že trvají na jimi stanovených počtech. Ve svých knihách podává názvy co nejméně toho dne vyvražděných vesnic (u prací i Siemaszka by Viatrovič pravděpodobně s trochou snahy našel úplný seznam devadesát devíti osad napadených ten den). Stačí aby prokázal, že v tyto konkrétní vesnice nikdy nikoho nevyvraždil. Kdo ví, možná tam ty osady ještě jsou?… …Je mi to líto, ale žádné dokumenty OUN a UPA rozsáhlé a úplné informace o útocích nejsou, ale podle mne to není dostatečný důkaz, že desítky svědků, kteří zázračně přežili masakr pouze podlehlo kolektivní halucinaci. Zvlášť, když jsem si vybral Litopys UPA a v zpravodaji "Z válečných zákopů v Siči" četl: "11. července 1943 na Byskupczyn (Biskupcze) s jednotkou číslo 6. vyrazilo 30 lidí, aby provedla likvidaci seksotů (tajných spolupracovníků - poznámka editora Grzegorz Motyka) rekrutovaných mezi polskými obyvateli. Bylo eliminováno asi 2000 lidí. Na naší straně nebyly oběti žádné."[14]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Krwawa niedziela na Wołyniu na polské Wikipedii.