Kritika tradice

Východiskem pro užití metody kritiky tradice je, že ten který text měl ústně předávanou předlohu. Mnohé texty vznikly původně pro nějakou konkrétní příležitost v životě společnosti, měly své „místo v životě“ (něm. Sitz im Leben). Pokud se kritice podaří nalézt toto „místo v životě“, získávají tak exegeti důležitá kritéria k výkladu textu.[2]^:s.109

Kritika tradice se snaží vrátit se k ústní tradici a zjistit její původ. Ústní tradice je však dynamickým dějem – příběh v průběhu procesu tradování mění svou vnější podobu, často však také i svou vlastní pointu. To proto nedovoluje činit pevné závěry ohledně původní podoby tradovaného materiálu, mohou tak vznikat jen hypotézy, které jsou často ovlivněny názorem interpreta.[2]^:s.171

Každý text vyžaduje specifický přístup, přesto lze základní kostru metodického postupu vytvořit:

1. Odhalení ústně tradovaných segmentů – Pokud byl nějaký starší text zakomponován do novějšího, předpokládá se, že tento proces za sebou zanechal stopy. Zpravidla jsou takové stopy odhalovány na základě literární kritiky, která odhaluje cizorodé prvky v textu.
2. Rekonstrukce možných dřívějších podob – Jsou vysloveny hypotézy o možných ústních podobách daného prvku.
3. Analýza pragmatiky a „místa v životě“ – Nakonec se hledá pragmatická funkce textu („Za jakým účelem ústně předávaný text vznikl?“) a určuje se jeho „místo v životě“ – zkoumá se mj. sociální a liturgická funkce textu.