Muzejní konzervace

Konzervace je v muzeologii a archivnictví opatření (preventivní či aktivní), která mají zabránit poškozování sbírkového předmětu vnějšími vlivy. Při provádění konzervace musí být každý krok písemně i obrazově dokumentován. Dokumentace probíhá na tzv. konzervátorskou kartu. S pojmem konzervace se v muzeologii setkáváme od 20. století.

Protože je samo muzeum svou podstatou konzervační zařízení, netýkají se konzervační otázky pouze konzervace jednotlivých muzeálií, ale zabezpečování celého konzervačního režimu.

Konzervaci dělíme na přímou a nepřímou:

• Přímá konzervace je jakýkoliv aktivní zásah do sbírkového předmětu (např. odstranění korozní vrstvy).
• Nepřímá konzervace spočívá ve vytváření podmínek pro další existenci sbírkového předmětu (souvisí např. s úpravou klimatu, eliminací prachu).

Existují tři složky konzervace:

• Preparování je úprava přírodnin s minimální organicko-anorganickou a informační ztrátou v zájmu uchování objektů.
• Konzervování je úprava člověkem vytvořených objektů s minimální materiálovou a informační ztrátou v zájmu jejich relativního uchování.
• Restaurování je úprava člověkem vytvořených objektů v zájmu obnovy jejich původního stavu a umocnění jejich tvůrčí hodnoty.