Kontaktní dvůr

Kontaktní dvůr (také kontaktní aureola nebo kontaktní zóna) je v geologii přechodovou zónou mezi magmatickou intruzí a okolní horninou. V závislosti na velikosti intruze se rozměry kontaktní zóny liší od několika milimetrů u malých žil po několik kilometrů u velkých plutonů. V kontaktní oblasti je přilehlá hornina metamorfována vysokou teplotou a někdy také chemickou přeměnou horkými roztoky.

Jedná se o kontaktní metamorfózu nebo kontaktní metasomatózu. V závislosti na vzdálenosti od plutonu, na typu protolitu a případně na chemickém složení magmatu, se buď určité minerály přemění na jiné, vytvoří se minerály nové, nebo se struktura hornin změní rekrystalizací. V důsledku klesající teploty magmatu směrem ven se kontaktní dvůr vytvoří jako zóna.

Rozsah kontaktního dvora závisí

a) na velikosti intruze, teplotě magmatu i obsahu těkavých látek a

b) na druhu metamorfované horniny - v pískovcích bývá metamorfní aureola jen úzká, zatímco v jílovitých sedimentech značně široká. Kontaktně metamorfované vápence jsou často i metasomaticky pozměněny.[1]

U některých těles dosahuje šířka kontaktního dvora i několik kilometrů. Těsně na styku s vyvřelinou je metamorfoza nejintenzivnější a jsou-li metamorfovanou horninou pelity, projevuje se vznikem rohovců. Dále od kontaktu bývá zóna plodových, snopkových nebo uzlíkových břidlic a ještě dále zóna skvrnitých břidlic, která plynule přechází do hornin kontaktní metamorfozou neovlivněných.[2]

Typickými horninami vnitřních teplejších zón kontaktního dvora plutonů jsou mohutné horniny, jako je kontaktní rohovec (protolitem je jílovec, opuka a bázické vulkanity), mramor (s relativně čistými vápencovými protolity), skarn (při metasomatóze karbonátových protolitů), křemenec (s relativně čistým křemitým pískovcem nebo křemitou břidlicí protolitu) a antracit (s výchozím materiálem uhlí). Ve vnějších zónách je rekrystalizace neúplná, takže je zachována prvotní vrstevnatost nebo břidličnatost jílovců. Typickou horninou v těchto zónách jsou plodové břidlice.