Konstantin Petrovič Pobědonoscev

Konstantin Petrovič Pobědonoscev (rusky Константи́н Петро́вич Победоно́сцев, 21. května 1827 Moskva23. března 1907 Petrohrad) byl vrchní prokurátor Posvátného synodu ruské pravoslavné církve. Pobědonoscev zastával úřad vrchního prokurátora mezi lety 1880 a 1905. Byl zastáncem synodálního uspořádání ruské pravoslavné církve a snažil se udělat z církve baštu samoděržavné moci. Byl odpůrcem všech liberálních reforem.

Konstantin Petrovič Pobědonoscev

Narození21. květnajul. / 2. června 1827greg.
Moskva
Úmrtí10.jul. / 23. března 1907greg. (ve věku 79 let)
Petrohrad
Místo pohřbeníNovoděvičí hřbitov
RodičePjotr Vasilijevič Pobědonoscev
PříbuzníSergej Petrovič Pobědonoscev[1] a Varvara Petrovna Pobědonoscevová (sourozenci)
Alma materImperátorské učiliště právní vědy
Profeseprávník, politik a filozof
NáboženstvíPravoslavná církev
Oceněnírytíř Řádu sv. Alexandra Něvského
Řád sv. Anny 1. třídy
Řád sv. Anny 2. třídy
Řád sv. Alexandra Něvského
Řád sv. Stanislava 2. třídy
 více na Wikidatech
CommonsKonstantin Pobedonostsev
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Pobědonoscevovo působení ve Svatém synodu

Jako vrchní prokurátor Pobědonoscev ve Svatém synodu působil mezi lety 1880 a 1905. Byl jedním ze symbolů samoděržavné moci a jeho duchovnost se omezovala na formu liturgie (tedy jakési obřadnictví prosté duchovního prožitku), nikoli na obsah v liturgii řečeného.

„V pravoslavné tradici si cenil ne toho, co jí činí skutečně živou a silnou, ne odvahy duchovního zápasu, ale pouze jejích obvyklých, známých forem. Byl přesvědčen, že víra je pevná a upevňuje se neusuzováním a nemůže obstát ve zkoušce myšlení a reflexe.Více než pravdivého si váží všeho původního a základního. … K hledání pravdy se vždy stavěl s nepřátelským a přezíravým posměchem. Duchovní život nechápal a bál se jeho prostoru a svobody. Odtud vyplývá jeho dvojakost církevní politiky. Cenil si venkovského duchovenstva, nekomplikovaných pastýřů naivního stáda, a také neměl v lásce skutečné vůdce.“[2]:s.503

Pobědonoscevovým cílem, co se týče duchovenstva bylo, aby se duchovenstvo nevzdalovalo od prostého lidu vzděláním. Chtěl udržovat lid i duchovenstvo v „prvotní čistotě“. Prostý lid takto v Pobědoscevových představách stál v opozici k inteligenci, která se víře vzdaluje. Faktem ale je, že vliv církve na lidové masy na konci 19. století upadal. Ze vzpomínek metropolity Veniamina Fedčenka: ‚Víra byla jen povinností, tradicí, modlitba chladným obřadem, který se dodržuje jen ze zvyku. Oheň neplanul ani v nás, ani v nikom kolem. Nějak tu všechno vyčpělo, nebo slovy spasitelovými, sůl v nás ztratila svou chuť, přestali jsme býti solí země a světlem světa. Ani tehdy ani teď mě nijak nepřekvapilo, že za námi nikdo nešel: jak jsme mohli rozněcovat duše, když jsme sami nehořeli?‘“[3] Z tento stav byl spoluzodpovědný i Pobědonoscev, který svou vzdělávací politikou duchovních a svým podřízeným postavením vůči světské moci odháněl z církve některé věřící. I přes Pobědonoscův důraz na formální stránku liturgie i života věřícího, který opravdu vedl ke zformalizování víry, za jeho působení ve Svatém synodu došlo k zakládání církevních farních škol, výstavbě venkovských chrámů, vydávání zbožných knih a modlitebníků pro lid a docházelo i k podpoře církevní dobročinnosti. Teolog Florovskij ve svém klasickém díle Cesty ruské teologie říká o Pobědonoscevovi mimo jiné toto: „Nebyl věřícím ze srdce, ale ze strachu.“[2]:s.505

Reference

  1. různí autoři: Encyklopedický slovník Brockhaus-Jefron. Petrohrad. 1907.
  2. FLOROVSKIJ, Georgij Vasiljevič. Cesty ruské teologie. Olomouc: Refugium Velehrad-Roma, 2015. ISBN 978-80-7412-165-4.
  3. ZUBOV, Andrej, ed. Dějiny Ruska 20. století-díl I. Praha: Argo, 2014. ISBN 978-80-257-0921-4. S. 95.

Literatura

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.