Komunikace mezi učitelem a žákem

Komunikace mezi učitelem a žákem je základním prostředkem realizace výchovy a vzdělávání prostřednictvím verbálních a neverbálních projevů učitele a žáků.[1]

Komunikace je základní složkou interakce mezi lidmi. Tato interakce se nazývá předávání informací při přímém i nepřímém sociálním styku.[2]

  • Základ komunikace tvoří čtyři stavební prvky, které se navzájem ovlivňují:
    • komunikátor (osoba sdělující něco nového, zdroj informace)
    • komunikant (příjemce informace, který na ní nějakým způsobem reaguje)
    • komuniké (nová informace, obsah sdělení)
    • komunikační kanál (nezbytná podmínka úspěšné výměny informace, aby si obě strany rozuměly, musí používat předem dohodnutý kód)[3]

Učitel je jeden ze základních činitelů výchovně-vzdělávacího procesu, profesionálně kvalifikovaný a spoluodpovědný za přípravu, řízení, organizaci a výsledky vzdělávacího procesu.[4]

Žák je označení pro jedince, který je v roli vyučovaného v rámci formálního vzdělávání, bez ohledu na věk. Žákem může být dítě, adolescent, dospělý.[4] Na vysoké škole se používá označení student.

Vztahy mezi učitelem a žáky

Vztahy mezi učitelem a žáky ve třídě lze vnímat jako vztahy mocenské a užívání této moci je základem učitelské profese.[5]

  • V běžné třídě vstupují partneři do následujících vztahů:
    1. učitel – žák
    2. učitel – skupina žáků
    3. učitel – třída
    4. žák – žák
    5. žák – skupina žáků
    6. žák – třída
    7. skupina žáků – skupina žáků
    8. skupina žáků – třída

První tří typy vztahů jsou asymetrické. Učitel má při komunikaci nadřazené postavení a žák podřízené. V takovém vztahu má učitel možnost rozhodovat o mnohých otázkách komunikace. Vztahy mezi rovnocennými partnery jsou symetrické. Takové jsou vztahy mezi žáky /alternativy 4 – 8/. Žáci jsou při vzájemné komunikaci rovnocenní, může se ovšem vyskytnout dominantní žák.[1] V současnosti se apeluje na to, aby se změnily vztahy mezi učitelem a žáky – učitel má ustoupit ze své dominance a stát se spíše facilitátorem učení či partnerem žáků.[5]

Struktura výukové komunikace

Za základní strukturu pedagogické komunikace bývá považována struktura I-R-F (iniciace - replika - feedback čili zpětná vazba).[5]

Iniciace

Jedná se zpravidla o otázku učitele.[6]

Replika

Jedná se o odpověď žáka.

Zpětná vazba

Třetím krokem struktury je zpětná vazba, kterou učitel reaguje na žákovy odpovědi. Zpětnou vazbu chápeme jako informaci určenou žákovi, která jej má informovat o tom, jak probíhá proces jeho učení. Obsahová rovina komunikace se skládá z otázky učitele, ze žákovské odpovědi a z učitelské reakce na onu odpověď. Zpětná vazba učitele může být přímá nebo nepřímá, pozitivní nebo negativní, rozvitá nebo jednoduchá. Zpětná vazba může být také vyprázdněná, protože učitelé jeví tendenci vyhýbat se explicitním hodnotícím výrokům.[7]

Přímá zpětná vazba
  • souhlas, pochvala
  • nesouhlas, výtka
  • částečný souhlas, částečný nesouhlas
  • jednoduchá pozitivní odpověď
  • jednoduchá negativní odpověď
  • částečně pozitivní, částečně negativní odpověď
  • pozitivní zpětná vazba doplněná vysvětlením
  • negativní zpětná vazby doplněná vysvětlením[8]

Nejčastějším projevem pozitivní přímé zpětné vazby je slovo Dobře., jež nahrazuje prosté Ano. Negativní zpětná vazba není tak hojná. Pokud se k ní ale učitel uchýlí, je o to silnější. Špatná odpověď je vnímána jako deviace a učitele velmi podráždí. I když jde o látku novou, vyučující předpokládá správné odpovědi, protože se mu otázky zdají snadné.[5] Proto je zpětná vazba často spojena s výčitkou, že žák látku neumí.

Nepřímá zpětná vazba
  • doplnění původní odpovědi rozvedením
  • doplnění původní odpovědi zpřesněním, zúžením
  • vyžádání dalších odpovědí, dalších alternativ
  • vyžádání jediné odpovědi, jediné alternativy
  • přechod k jinému tématu[8]

Z nepřímé pozitivní zpětné vazby se lze často setkat pouze s uzavřením celé sekvence mlčením a pokračováním k další otázce nebo tématu. Negativní nepřímá zpětná vazba se projevuje opakováním nebo reformulací otázky.[5]

Reference
  1. GAVORA, Peter. Učitel a žáci v komunikaci. Brno: Paido, 2005. 165 s. ISBN 80-731-5104-9.
  2. NELEŠOVSKÁ, Alena. Vybrané kapitoly z komunikativních dovedností. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 1995. 165 s. ISBN 80-244-0510-5.
  3. KLENKOVÁ, Jiřina. Logopedie. Praha: Grada, 2006. 224 s. ISBN 80-247-1110-9.
  4. PRŮCHA, Jan. Pedagogický slovník. Praha: Portál, 1998. 328 s. ISBN 80-717-8252-1.
  5. ŠEĎOVÁ, Klára; ŠVAŘÍČEK, Roman; ŠALAMOUNOVÁ, Zuzana. Komunikace ve školní třídě. Praha: Portál, 2012. 293 s. ISBN 978-802-6200-857.
  6. Švaříček, Roman. (2011). Funkce učitelských otázek ve výukové komunikaci na druhém stupni základní školy. Studia paedagogica, 16, 1, www.
  7. Šeďová, Klára, Švaříček, Roman. (2010). Zamlčené hodnocení: zpětná vazba ve výukové komunikaci na druhém stupni základní školy. Studia paedagogica, 15,2.
  8. KŘIVOHLAVÝ, Jaro; MAREŠ, Jiří. Komunikace ve škole. Brno: Masarykova univerzita, 1995. 210 s. ISBN 80-210-1070-3.
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.