Kolyma (silnice)

Tato cesta byla postavena za Stalinovy vlády jako spojnice mezi velkými městy Jakutsk a Magadan. Ve skutečnosti však nezačíná v Jakutsku, ale v městě Nižnij Besťach, který je na východním břehu řeky Leny. Jakutsk leží na západním břehu a dosud zde neexistuje žádný most. Řeka, která zde má šířku i 17 km, v zimě zamrzá a v létě zde fungují trajekty. Nyní se cesta rozděluje na starou a novou část a to u již vysídlené osady Kjubjume, kde původní cesta vede přímo přes pláně. Novější, která byla dříve používána jen jako „zimník“ (cesta po které se jezdí jen za sněhu a ledu, kdy zamrznou řeky a močály) je nyní přestavěna doslova na štěrkovou dálnici a opatřena betonovými mosty.

Stará cesta se začala stavět v roce 1932 a její stavba pokračovala až do roku 1975. Jako pracovní síly byli použiti vězni z pracovních táborů a okolních gulagů, kterými byla tato oblast proslulá. Na tisíce těchto vězňů zemřelo při výstavbě cesty, které se začalo říkat „Daroga na kostiach“ (cesta kostí). Až v roce 1996 byl v Magadanu slavnostně odhalen pomník Maska smutku, který vzdává čest všem padlým.

Původní varianta byla jediná suchozemská cesta v této oblasti. I poté co „Trassu“ (Cestu), jak ji místní jednoduše nazývali, protože nepotřebovala žádné jiné jméno, postavili, zůstává hlavní způsob přepravy zboží do Magadanu lodní doprava a v osobní dopravě převažují letadla. Po dokončení nové trasy (2010), by mělo být cestování pohodlnější.

Kolymská dálnice měří 1826 km (Jakutsk-Tomtor-Magadan), je tvořena hlínou, kamením a štěrkem, které vězni systematicky vršili na sebe. Vede přes horskou pláň, na které v zimě teploty místy klesají až na -71.2 °C, jako tomu je v nejstudenější osídlené vesnici Tomtor. Teplotní výkyvy, nestabilní močálové podloží, řeky a potoky silnici poškozují. Mosty na této cestě buď nejsou, nebo jsou dnes už nesjízdné a poničené, cesta je v havarijním stavu. Magadanský region navíc svou část staré cesty již neopravuje a ta je neprůjezdná. Dokonce v polovině roku 2007 byla uzavřena (sjízdná je jen do Tomtoru). Doprava zde byla odkloněna na novou trasu.

Po pádu sovětské vlády se tato cesta stala výzvou pro motorkáře. Jako první jí v roce 1995 projel britský tým Mondo Enduro. Dále Nor Helge Pedersen a Simon Milward v roce 2001. Ewan McGregor a Charley Boorman na své cestě okolo světa v roce 2004 s filmovým štábem a doprovodným týmem pod názvem Long Way Round: Chasing shadows across the world. Bohužel se jim nepodařilo projet celou tuto trasu na motorkách a museli se vydat pro pomoc, tedy konvoj ruských náklaďáků, které je převezly přes řeky. O této akci byl natočený seriál[1] a napsána kniha[2]. V roce 2004 v zimě ji ještě projeli Alastair Humphreys a Rob Lilwall. Několik motorkářů bylo i z Česka. V zimě roku 2010 absolvovali tuto silnici a část Tenkinské trasy autostopem Dalibor Beneš a Petr Sedláček. [3]