Kolektivismus

Z antropologického pohledu se člověk vždycky rodí do nějakého společenství, rodiny, skupiny, kmene, národa a nemůže dospět jinak, než v rámci společnosti, z níž přebírá svůj jazyk a kulturu. Nicméně právě dospívání znamená také uvolňování ze samozřejmých vazeb příbuznosti a závislosti a přebírání individuální svobody a odpovědnosti, a to v té míře, jak to celkové životní poměry dovolují. V podmínkách životní nouze a ohrožení je na svoji skupinu a na její podporu odkázán daleko více než v podmínkách (relativního) bezpečí a blahobytu.

Zejména evolucionistické teorie společnosti a kultury předpokládají, že podobný vývoj ke větší autonomii a společenské svobodě probíhal i v celé minulosti lidstva. Lidé se tak postupně – přes všechny regresy – emancipují od nepodmíněných vazeb a závislostí na dané tradici, společnosti nebo autoritách a navazují pak jednotlivě pevné, ale osobní vztahy spolupráce, přátelství a lásky podle vlastní volby.[3] Goethe pro to vytvořil pojem „spříznění volbou“, Wahlverwandschaft.^[zdroj?]

Moderní kolektivismy vznikly v podmínkách rozpadu tradičních společností, kdy se masy lidí stěhovaly do měst za obživou a prací. Tak tito lidé jednak ztratili své přirozené vztahy (rodinné, příbuzenské, sousedské) i známé prostředí, jednak se cítili bezmocní vůči společenským silám, které je v novém prostředí ohrožovaly. Bezprávní dělníci vůči svým zaměstnavatelům, chudí vůči bohatým, příslušníci národních či náboženských menšin vůči většinové společnosti, ale i osvobození otroci a nevolníci v cizím, neznámém nebo dokonce nepřátelském prostředí.

Kolektivistické ideologie vycházejí vstříc těmto potřebám a nabízejí vykořeněným jedincům, aby se masově semkli a postavili na odpor. Z hlediska sociální psychologie je tedy kolektivismus jakýsi regres, odmítnutí modernity a pokus o návrat zpět do situace společenských jistot a bezpečí. Protože nabízí východisko ze zoufalé situace, může kolektivistická ideologie mobilizovat miliony lidí a přimět je k tomu, aby se vzdali vlastního uvažování, přijali autoritativní vůdce a své vlastní zájmy zcela podřídili „kolektivu“.[1] Podobně je tomu i u fundamentalistických náboženských sekt, které nabízejí svým přívržencům jednak pocit kolektivní „síly“, jednak (domnělý) smysl života – ovšem pod podmínkou, že se ve všem podřídí a všechno obětují nějakému celku.

Významným projevem skrytého, latentního kolektivismu je představa kolektivní viny. V běžné řeči se nelze vyhnout kolektivním označením lidských skupin (Němci, Rusové, Američané, Romové, černoši, katolíci a pod.), která snadno vedou k představě „kolektivních osob“, které mají nějakou povahu, nějak jednají a nesou pak také kolektivně odpovědnost a vinu.[4] Jak ukázal Karl Jaspers, nesou sice příslušníci organizovaných skupin (např. států) skutečně jistou odpovědnost za kolektivní rozhodování a jednání svých skupin, není to však v žádném případě přímá vina ve smyslu mravním a právním, za niž by mohl například následovat kolektivní trest.[5] U skupin bez jakékoli organizace, jako jsou národy nebo etnické skupiny, je ovšem představa kolektivní odpovědnosti zcela nesmyslná.

Obranou proti kolektivistickým přehmatům je důsledné prosazování a vymáhání lidských a občanských práv. Na základě zkušenosti se vznikem fašismu a nacismu je evropské země v poválečné době rozšířily i o práva sociální, jež mají bránit pocitu bezmoci obyčejných lidí vůči společenským silám moci a bohatství. Nakolik ovšem mohou být tato práva sama zneužita a nakolik omezují prosperitu společnosti, je stále předmětem politických diskusí v USA i v Evropě.

„Nelze dost často opakovat – nebo se aspoň dost často neopakuje – že v kolektivismu není nic demokratického, nýbrž že naopak dává tyranské menšině takovou moc, o jaké se ani španělským inkvizitorům nesnilo.“

—George Orwell, recenze na Cestu do otroctví, 1944

"Historická zkušenost socialistických zemí smutně ukázala, že kolektivismus neodstraňuje odcizení, ale naopak je prohlubuje, protože k němu přidává nedostatek základních potřeb a hospodářské výkonnosti."

—Jan Pavel II., Centesimus annus, 1991