Kognitivismus (psychologie)

• Pro porozumění lidskému chování je nutné se zaměřit spíše na kognitivní proces než na jeho vnější manifestaci v chování
• Lidé nejsou pouze pasivními respondenty reagujícími na environmentální stimuly
• V procesu výuky lidé aktivně vytvářejí mentální spojení mezi starou a novou informací a organizují svoje znalosti do kategorií a propojených informačních sítí
• Paměť je strukturovaná: je možné odlišit paměť senzorickou, pracovní a dlouhodobou[10]

Mnoho prací na poli kognitivní psychologie spojuje představa, že mysl disponuje mentálními reprezentacemi a výpočetními mechanismy, obdobně jako počítače datovými strukturami a algoritmy.[14] Mysl a počítače disponují určitými podobnými rysy: oba mají vstupy a výstupy, přijaté informace ukládají do paměti a disponují pouze omezenou kapacitou pracovní paměti. Stejně jako je chování počítače ovlivněno tím, jakou informaci mu předložíme, je i lidské chování determinováno (1) dostupnými informacemi z prostředí, (2) způsoby, kterými s informacemi umíme manipulovat a (3) vnitřní strukturou a kapacitou mozku pro zpracování informací.[15]

Klasická informačně-procesní kognitivní psychologie se snaží o rozložení řešení kognitivní úlohy na řadu dílčích kroků a o porozumění jejich charakteristikám z hlediska mentálních reprezentací a na nich operujících psychických procesů.[3]

Konekcionismus je vlivný směr soudobé kognitivní psychologie, který se začal prosazovat od 80. let 20. století. Připomíná filosofickou a psychologickou tradici asocianismu, ale je ve srovnání s ním mnohem propracovanější. Tradiční kognitivní teorie vycházely z předpokladu, že podstatou lidského poznávání je postupná sériová interpretace a transformace mentálních reprezentací. Na místo zastaralé počítačové metafory byla některými vědci dosazena metafora neuronálních spojů a lidské poznání začalo být v této souvislosti vnímáno jako produkt souběžné aktivace mnoha jednoduchých elementů podobných neuronům. K významným představitelům konekcionismu patří američtí psychologové James McClelland, David Rumelhart a filosofové kognitivní vědy Paul Churchland a Patricia Churchlandová.

Základní teze konekcionismu:

• Informace lze rozčlenit na elementy – uzly, které jsou propojeny excitačnímy nebo inhibičními spoji, které mají rozdílnou sílu či závažnost
• Uzly propojené spoji vytvářejí husté konekcionistické sítě
• Znalosti jsou distribuovány po celém systému a poznatek je vždy začleněn do síťových spojů.
• Systém se učí na základě pozměňování síly spojů, takže výstupy mohou být lepší než vstupy
• Různé spoje se mohou aktivovat současně

Dalším zásadním teoretickým předpokladem je existence tzv. skrytých jednotek, které se nacházejí mezi vstupními a výstupními jednotkami. Ke skrytým jednotkám patří například relativně stálé povahové rysy.[16]

Termín "modularita" mysli poprvé použil lingvista, filozof a kognitivní vědec Jerry Fodor v roce 1983. Podle této teorie jsou percepční procesy, jako například zrakové a sluchové vnímání nebo porozumění a produkce řečí, uspořádány ve vrozených účelových modulech nebo systémech vstupů. Každý z těchto modulů funguje zcela nezávisle na ostatních, je automatický, rychlý, řízený podněty z okolí, "povinný" (funguje za každých podmínek stejně) a "informačně zapouzdřený" (každý modul je ohraničen vůči ostatním modulům i vyšším kognitivním celkům).[17] Na nejnižší úrovni probíhá transdukce, tedy transformace vnějších podnětů do podoby nervových impulsů, na druhé, tzv. vstupní systémové úrovni, probíhá základní rozpoznání a popis informací, na třetí, vyšší úrovni zpracování informací, která zahrnuje přístup ke všem informacím, se vytvářejí složité mentální reprezentace.[18] Ve Fodorově pojetí mají modulární strukturu pouze percepční a nikoli myšlenkové procesy. Tzv. "centrální kognitivní procesy", tj. ty, které tvoří součást myšlení či rozumu máme více pod kontrolou, jsou pomalé, nepovinné (můžeme se rozhodnout, že o něčem budeme nebo nebudeme přemýšlet) a nejsou zapouzdřené.[17]

Evoluční psychologové jako Leda Cosmides a John Tooby se domnívají, že nejen percepční, ale i myšlenkové procesy podléhají modulárnímu charakteru. Podle jejich teorie existoval v minulosti silný selekční tlak na to, aby se takové schopnosti, jako je používání nástrojů, výběr partnera, učení se řeči apod., v průběhu evoluce vyvinuly v univerzální schopnosti vlastní všem lidem. Tyto schopnosti fungují modulárním způsobem stejně, jako percepční moduly. Lidský mozek tedy sestává z množství vrozených specializovaných mechanismů určených pro řešení konkrétních problémů.[17]

Kritici této teorii vytýkají, že neponechává žádný prostor pro flexibilitu a zřejmou mnohotvárnost lidského chování. Vývojová psycholožka Annette Karmiloff-Smith pak upozorňuje na to, že teorie masivní modularity popírá roli vývoje a učení na lidskou psychiku.[17] Většina současných kognitivních psychologů se přiklání k názoru, že téměř všechny psychické procesy jsou vzájemně propojené a probíhá mezi nimi volná výměna informací.[19]

Bernard Baars ve své teorii globálního prostoru (model jediného jeviště) předpokládá, že obsahy vědomí se nacházejí v centrálním procesoru, který označuje jako globální pracovní prostor. Na zpracování informací se dále podílejí specializované nevědomé expertní procesory, které odesílají výsledky své aktivity do globálního pracovního prostoru. Výstupy z expertních procesorů, se zpětně šíří po celém systému zpracování informací. Na zpracování informací se podílejí specializované nevědomé expertní procesory a kontexty, tedy předem dané koalice expertních procesorů, které do globálního prostoru sami nevstupují, ale mohou ovlivňovat zprávy tam posílané.[20]

Teorie vědomí filosofa a kognitivního vědce Daniela Dennetta vychází z předpokladu paralelního zpracování informací v lidské mysli. Dennett kritizuje karteziánskou představu vědomí coby jeviště, na němž se střetávají tělo a duše. Podle jeho teorie ale vědomí nestojí v centru veškerého zpracování informací, ale je výsledkem celé řady souběžných pracovních prostorů, které spolu soutěží o vstup do vědomí. Představa jednotného, sériového řídícího zařízení tedy může být pouhou iluzí uživatele, který verbálně zaznamenává, komentuje a interpretuje svoji vnitřní zkušenost.

Kritici Dennettovy teorie však upozorňují na to, že ve snaze překonat model jediného jeviště, ho pouze nahradil modelem několika jevišť.[21]

Kognitivní terapie byla etablována v průběhu 60. a 70 let v USA Aaronem Temkinem Beckem a Albertem Ellisem. Opírá se o teze kognitivní psychologie, které zdůrazňují, že organismus nereaguje primárně na své okolí, ale na mentální reprezentace svého okolí. Cílem kognitivní terapie je snaha o nahrazení maladaptivních mentálních reprezentací a iracionálních přesvědčení objektivně funkčními a racionálními.[22]

Kognitivně-behaviorální terapie, která vznikla v 80. letech spojením těchto dvou přístupů, vychází z předpokladu, že příčina psychických potíží tkví v chybných, naučených způsobech chování a myšlení, které jsou dlouhodobě udržovány vnějšími i vnitřními faktory. V průběhu terapie se klienti tyto nežádoucí, subjektivně zkreslené způsoby myšlení odnaučují a nahrazují je adaptivnějšími.[22]

• Plháková, A. (2005). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia. ISBN 80-200-1387-3
• Sternberg, R. (2009). Kognitivní psychologie. Praha: Portál. ISBN 978-80-7367-638-4

• psychologie
• kognitivní psychologie
• kognitivní věda
• evoluční psychologie