Koč

Koč byla malá speciální veslovací plachetnice, která se začala používat od 11. století na ruských velkých řekách a severních mořích.

Koč na které se výprava Fjodota Alexejeva Popova vydala Severním leodvým oceánem k Beringovu průlivu a na Kamčatku

Koč byla dlouhá 15 až 24 metrů a široká 4,5 až 6 metrů. Nosnost lodě byla asi 50 tun. Aby vydržela sevření v ledovém krunýři měla ploché dno a speciální tvar trupu který byl zhotoven z vyschlého borovicového dřeva. Část trupu pod čárou ponoru byla někdy pobita zinkovým plechem jako ochrana před ledovými krami. Posádka měla obvykle 10 až 15 členů, maximálně 30 členů. Loď neměla žádné palubní nástavby a proto posádka bydlela v jediném podpalubí.

Malé koče měly jeden jednodílný stěžeň s jednoduchou příčnou plachtou, která byla někdy sešita ze sobích kůží. Větší koče měly ještě přední stěžeň s menší příčnou plachtou a zadní menší stěžeň s vratiplachtou. Kormidlo bylo zavěšené na čepech uprostřed zádě. Kormidelník ho ovládal z nekrytého stanoviště jednoduchou pákou.

Koče byly původně využívány především Pomory pro plavbu v Bílém moři, později se začaly využívat za Uralem a v 17. století se střediskem výroby stal Jenisejsk.