Klimatická stagnace

Tepelná setrvačnost oceánů zpožďuje globální oteplování o desítky let nebo staletí. Je zohledněna v globálních klimatických modelech a byla potvrzena měřeními energetické bilance Země.[1] Věčně zmrzlá půda reaguje na oteplování planety déle kvůli tepelné setrvačnosti, která je způsobena materiály bohatými na led a tloušťkou věčně zmrzlé půdy.[4]

Pozorovaná přechodná citlivost klimatu a rovnovážná citlivost klimatu jsou úměrné časové škále tepelné setrvačnosti. Rovnovážná klimatická citlivost Země se tedy v průběhu času upravuje, dokud není dosaženo nového rovnovážného stavu.[5]

I po snížení antropogenních emisí CO₂ na nulu bude pokračovat tání ledovců a dále se bude zvyšovat hladina moří po celá staletí. Pomalý transport tepla do oceánů a pomalá reakční doba ledových příkrovů budou pokračovat, dokud nebude dosaženo nové rovnováhy systému.[2]

V závislosti na ekosystému se některé změny klimatu mohou projevit rychle, zatímco jiné reagují až po nějaké době. Například korálové bělení (korály ztrácejí svou výraznou barvu) může nastat v jediném teplém období, zatímco stromy jsou v měnícím se klimatu schopny přetrvávat po celá desetiletí, ale nemají možnost regenerovat.[6] Změny v četnosti extrémních povětrnostních jevů mohou narušit ekosystémy v závislosti na individuální reakční době jednotlivých druhů.[2]

IPCC dospěl k závěru, že setrvačnost a nejistota klimatického systému, ekosystémů a socioekonomických systémů znamená, že je třeba zvážit bezpečnostní rezervy – tedy stanovení strategií, cílů a časových plánů pro zamezení nebezpečných zásahů v důsledku změny klimatu. IPCC dále ve své zprávě z roku 2001 dospěl k závěru, že stabilizace atmosférických emisí CO₂, teploty nebo hladiny moří ovlivňují:[2]

• Setrvačnost klimatického systému, která způsobí, že změna klimatu bude pokračovat po určitou dobu po provedení zmírňujících opatření.
• Nejistoty ohledně možných prahů nevratných změn a chování systému v jejich blízkosti.
• Časové prodlevy mezi přijetím mitigačních opatření a jejich dosažením.