Klára Klose

Klára Klose se narodila v jihomoravském městě Kroměříži stejně jako malíř Max Švabinský, jehož díla provázela sochařčino dětství. Matka Kláry Klose Jana Horáčková, její velký vzor, vystudovala SUPŠ Uherské Hradiště, obor keramika a do roku 1968 byla scénografkou ostravského Divadla Petra Bezruče. Za normalizace jí byla zakázána činnost, vrátila se tedy do svého rodného města a začala pracovat jako arteterapeut v kroměřížské psychiatrické léčebně. Navzdory své nelehké situaci nepřestala celý život malovat a kreslit, a proto můžeme považovat její díla za základní kámen pro tvorbu Kláry Klose.

V roce 1985 byla Klára Klose přijata na SUPŠ Uherské Hradiště[3], kde pod vedením profesora Jiřího Vlacha a mistra Vladimíra Groše vystudovala obor keramika. Jiří Vlach se zhlédl v nadšení své žákyně pro sochařství a začal její ročník intenzivněji vyučovat v tomto oboru. Během let strávených na střední škole vytvořila Klára Klose zejména plastiky koní, které jsou ve sbírkách Uměleckoprůmyslového muzea v Praze.

V roce 1990 udělala Klára Klose úspěšně talentové zkoušky na Akademii výtvarných umění v Praze, kde studovala v atelieru figurálního sochařství u profesora Karla Nepraše.[4] V prvním ročníku na AVU získala cenu ateliéru za figuru staré ženy. Ve třetím ročníku reprezentovala se svými porcelánovými plastikami Českou republiku na setkání mladých umělců Germination 8 v Bredě, Varšavě, Athénách a Madridu. Své studium zakončila v roce 1996[5] diplomovou prací „Discobolos” - pohyb zachycený v plastice.

Po ukončení Akademie výtvarných umění se v olomouckém ateliéru začala kromě sochařství intenzivně věnovat malbě a kresbě. Realizovala plastiku koně pro stáje Arthura Fischera v Olomouci. Po tragické smrti bratra a matky vytvořila plastiky “ Objekt 96 “ a “ Objekt 98, které jsou nyní ve sbírce Alšovy jihočeské galerie v Bechyni.[6]

V roce 2002 se přestěhovala, již se dvěma malými dětmi, do ateliéru v Pardubicích, kde se plně rozvinul její, tzv. humorný přístup k soše a lidskému konání, který nasála v Křížovnické škole čistého humoru bez vtipu Karla Nepraše. To vše zaznamenává v hliněných pohyblivých plastikách, perokresbách a nadrozměrných olejomalbách. Realizuje betonové plastiky pro veřejná prostranství měst Východních Čech. Maluje a sochaří na míru moderních interiérů současné architektury. V pardubickém atelieru se Klára Klose rovněž věnuje nápravě „škod“, které v oboru výtvarného umění napáchaly na lidech základní školy, a při soukromých lekcích individuálně otevírá v lidech – studentech či amatérech čirou a nespoutanou radost z tvorby.

Vystavuje od roku 1997 a od té doby byla její díla vystavena na několika samostatných i kolektivních výstavách. Věnuje se převážně abstraktní tvorbě, kterou považuje za více tvůrčí a svobodnou.[2] a jejími hlavními tématy jsou svět lidí a vztahy.[7] Prozaička a výtvarná kritička Anna Zonová přirovnala její odvážné ilustrace k tvorbě Toyen.[4]

Podílela se mj. i na ilustraci knihy Nekonečné Ticho, prvního prozaického díla Tomáše Zdechovského.[8]