Sekavský klášter

Fundátorem kláštera augustiniánů kanovníků založeného roku 1140 původně v St. Marein bei Knittelfeld byl Adalram z Valdeka. Již v roce 1142 bylo salcburským arcibiskupem Konrádem I. schváleno přemístění fundace na sekavskou náhorní plošinu. 16. září 1164 vysvětil biskup Hartmann z Brixenu románský kostel z roku 1143.

Z iniciativy papeže Honoria III. a arcibiskupa Eberharda II. Salcburského byla roku 1218 zřízena salcburská sufragánní diecéze Sekava. Klášterní kostel byl poté nazávýn katedrálním kostelem (proto je dodnes označována jako Dom im Gebirge (katedrála v horách)[1]). Do roku 1491 existoval v Sekavě také ženský kanovnický klášter. Roku 1782 byl kanovnický klášter zrušen v rámci církevních reforem císaře Josefa II. a sídlo diecéze přeloženo do Štýrského Hradce. Umělcké předměty a knihy byly odvezeny, více než třetina klášterních budov byla stržena nebo se rozpadla. Roku 1883 klášterní budovy osídlili Beuronští benediktini a zachránili je od úplné zkázy. Roku 1940 bylo opatství zrušeno nacisty a mniši byli vykázáni ze Štýrska. Po návratu konventu v roce 1945 došlo k opětovnému rozkvětu kláštera.

Císař Josef II. zrušil v roce 1782 klášter, který po 642 let sloužil jako duchovní a náboženské centrum Štýrska. Biskupské sídlo bylo přeneseno do Štýrského Hradce. V důsledku toho několik částí budov zchátralo, poslední sekavský správce kapituly zemřel v roce 1835. Jen díky existenci mauzolea z 15. století a v něm pohřbených členů habsburské dynastie nebyl klášter srovnán se zemí.

Roku 1883 se benediktini z Beuronského arciopatství, kteří kvůli „kulturnímu boji“ říšského kancléře Otty von Bismarcka museli opustit Německo, úsídlili v Emauzském klášteře v Praze, kam byli pozváni pražským arcibiskupem kardinálem Bedřichem Josefem ze Schwarzenbergu[2]. Beuronští mniši však i nadále hledali útočiště pro svou početnou komunitu a to také nakonec našli s pomocí knížete-biskupa Johannese Zwergera v Sekavském klášteře. Následné práce spojené s úpravami nemovitostí vyšly kongregaci na 70 000 zlatých.[3]