Westermarckův efekt

Westermarckův efekt (někdy též kibucový efekt podle původních studií v izraelských kibucech) je psychologický efekt popisující jev, kdy si vzájemně nejsou sexuálně přitažlivé osoby, které spolu prožily své útlé dětství (zhruba do 30 měsíců věku).[1][2] Podmínkou projevení efektu není příbuzenská spřízněnost, protože se mezi těmito osobami i tak vytvoří sourozenecký či kvazisourozenecký vztah.[1] Tento efekt souvisí s jevem exogamie, tj. faktu, že lidé si obvykle hledají sexuálního partnera jinde než v komunitě, ve které vyrostli.[1] Efekt popsal finský antropolog Edvard Westermarck a postavil jej proti názoru Sigmunda Freuda, že sklon k incestu je univerzální.[1] Westermarckův efekt je pozorován u všech druhů sociálních primátů.[3] Je pozorován i u pedofilů; praví pedofilové se proto zpravidla nedopouštějí incestního zneužití vlastních dětí, pokud o ně pečovali v raném věku.[4]

Zdánlivým protikladem Westermarckova efektu je genetická sexuální přitažlivost, tedy jev, že pro člověka může být přitažlivý geneticky spřízněný člověk, pokud se oba poznali až v dospělosti.

Příčina efektu je spatřována spíše v elementárním negativním imprintingu, ač jev svádí folkovou psychologii k představám složitých interpersonálních procesů. Tyto efekty nebývají narušeny ani u osob s disjunkčními sexuálními anomáliemi (exhibicionistů či sexuálních agresorů) ani u osob s odlišným zaměřením sexuality, například pravých heterosexuálních i homosexuálních pedofilů, je-li specifická atraktivita dobře diferenciována. Incestní jednání a poruchy protiincestních efektů se typicky vyskytují u osob s psychosexuálně infantilními variacemi sexuality, u nichž je atraktivita nevyhraněná, málo selektivní nebo absentující.[1]