Kategorický imperativ

Kant si všiml, že bez omezení může být za dobrou na světě považována pouze dobrá vůle.[1] Zlá vůle totiž může vše, i to, co se zdá být dobré, použít škodlivě, ať už se jedná o přírodní talenty, nebo o dary štěstěny. Zároveň Kant kritizuje Aristotelovo založení etiky v eudaimonii (blaženosti)[1]: kdyby totiž cílem přírody byla blaženost, pak se k ní rozum zdá být nejhorší cestou, lepší by se jevil instinkt. Každý člověk tak má sice náklonnost k blaženosti, ale teprve když blaženost podporuje z povinnosti, má podle Kanta jeho jednání morální hodnotu. Ta tedy neleží v následcích; jednání je mravně dobré, pokud je představa zákona pohnutkou vůle a ne účinkem. Princip, který vůli donucuje příkazem rozumu, je imperativ; imperativy pak Kant rozděluje na hypotetické a kategorické.

Hypotetický imperativ – má vztah k jinému účelu, říká tedy, chceš-li X, udělej Y.[2]

Kategorický imperativ – předvádí jsoucno samo pro sebe, bez vztahu k jinému účelu; je nepodmíněný a kategorický: platí pro každého člověka nezávisle na čemkoliv jiném, vždy a všude.

Samotný kategorický imperativ přitom vychází z rozumu, v němž má povahu nepodmíněné povinnosti. V tomto smyslu je v něm transcendentální moment, který leží v idei obecného zákona.[3]

Znění imperativu (jeden z možných překladů jedné z formulací): „Jednej jen podle té maximy (zásady), od níž můžeš zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem.“ [4]

Neboli: „Jednej podle zásady, o které bys chtěl, aby se stala obecným zákonem.“ V principu to znamená chovat se tak, jak bychom si představovali chování ostatních lidí. Když tedy napříklád váhám, zda něco v obchodě ukrást, měl bych se ptát, zda mohu chtít, aby všichni lidé kradli. Protože takový požadavek je v rozporu s rozumem (i zloděj krade s očekáváním, že jemu již ukradený předmět znovu ukraden nebude), nemůže být krádež mravně správná. Ptáme-li se tedy, zda je nějaký čin morální, měli bychom se podle Kanta ptát: „Mohu chtít, aby všichni jednali tak, jako já teď?“

Maxima – je u Kanta subjektivní praktická zásada, která ma charakter principu posuzování. Maximou je například: „Buď čestný“, „Buď ochotný pomoci“ atp. Maxima tedy vyjadřuje praktický postoj lidí, přičemž není nutné, aby si maximy byl jedinec vědom, je dána implicitně v jeho postojích.[3]

Jiná formulace zní: „Jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého vždy zároveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek.“ [5]

Znamená to, že lidé jako svobodné racionální bytosti mají právo být zodpovědní za své vlastní činy. Pokud bychom druhého člověka použili jako prostředku k nějakému cíli, upřeli bychom mu toto výsadní právo a neumožnili mu jednat jako svobodná bytost.

Kantovo založení etiky na diktátu rozumu potlačuje mravní cit, spontánní potřebu jednat dobře, a proto například Nietzsche tvrdí, že pravý svět se u Kanta, fanatika morálky, proměnil ve studenou mlhu jako v Královci, kde Kant strávil celý život.[6] Vážnější kritika však pochází od Maxe Webera, který v přednášce Politika jako povolání[7] odlišil etiku smýšlení, kterou připisoval Kantovi, a etiku odpovědnosti, která se podle něj musí řídit předvídatelnými důsledky každého jednání; právě těmi důsledky, které Kant ze své etiky vykázal.[2] Další kritice Kanta podrobil Georg Simmel, který mu vyčetl, že se zabývá pouze jednotlivými akty jednání a nehledí na skutečné a vzdálenější záměry jednání.[8] Jan Sokol však tuto Kantovu „chybu“ hodnotí jako snahu dát lidskému rozhodování pevné a neotřesitelné vodítko, díky níž se však problém jednajícího člověka redukuje na správnost rozhodnutí, a staví jej tak do pozice diváka na dostizích, který jednou vsadí a pak už jen přihlíží, jak vše dopadne.[2]

• Zlaté pravidlo

• Téma Kategorický imperativ ve Wikicitátech