Karel Stloukal

Narodil se ve Zlíně vdově Josefě Stloukalové.[1] Studoval archivnictví a historie na filozofické fakultě české univerzity v Praze (dnešní Univerzity Karlovy), promován byl 1. června 1911.[2] Pracoval jako archivář v moravských archivech, do roku 1918 psal své příjmení Stloukal-Zlínský. Od října 1913 do června 1914 byl vyslán do Říma, kde se věnoval zpracování archiválií papežského archivu.[3]

V počátcích své badatelské práce se zaměřil především k období přelomu 16. a 17. století. Jako svou první knížku roku 1912 vydal studii Karel z Lichtenštejna a jeho účast na vládě Rudolfa II. (1569-1607), Již roku 1921 se projevil jako dobrý popularizátor české historie v knížce Bílá Hora a Staroměstské náměstí. nadále se zabýval osobností Rudolfa II., rodinným archivem Ditrichštejnů, Lichtenštejnů či problematikou papežské politiky. Vrcholem této etapy byla studie z novodobé diplomatiky Česká kancelář dvorská 1599-1608 z roku 1931. V dalším období se Stloukal posunul ke zkoumání od doby bělohorské až do 19. století, kde se zaměřil na osobnost Františka Ladislava Riegera. Čerpal z jeho rodinné pozůstalosti, uspořádal archivní fondy Riegrovy a Palackého rodiny a zabýval se například Riegrovou rolí při budování Národního divadla či vydáváním rodinných dopisů a listů. Tuto badatelskou etapu shrnul v knize Legenda o budovatelích Národního divadla z roku 1935.

Dalším okruhem jeho působnosti byly moderní dějiny československé. Vstoupil do československé národně demokratické strany a v edici jejího Politického klubu vydal v letech 1922 - 1928 čtyři tituly příspěvků i projevů soudobých politiků. Byl členem Historického klubu, v němž často přednášel o historii i současné politice. Své osobní reflexe publikoval například v časopise Legie. Působil rovněž jako člen pražské zednářské lóže 28. října[4].

Dále přednášel na katedře českých dějin filozofické fakulty Karlovy Univerzity, kde se také habilitoval. Zejména pro školní účely napsal Dějiny československé v hlavních obrysech (1928). Širší i laické veřejnosti se představil dodnes hojně využívanou knihou Královny, kněžny a velké ženy české, jež vyšla v roce 1940, a jejím pokračováním Eliška Rejčka, hradecká královna z roku 1942.

Po zatčení gestapem 1. září 1939 byl uvězněn nejprve v Praze na Pankráci a 11. září převezen do koncentračního tábora v Dachau[5], ze kterého se vrátil s podlomeným zdravím.

Jako demokrat masarykovského ražení byl po Vítězném únoru v roce 1948 penzionován a nadále omezován v pedagogické i publikační činnosti. Naposledy v roce 1949 vydal svou poslední popularizační knihu Dvojí tvář doby Karlovy o historii vlády Karla IV. a v témže roce jako editor uzavřel dlouho připravovaná regesta vatikánských archiválií českého původu z období vlády papeže Řehoře XI. pod titulem Acta Gregorii XI, pontificis romani (1370-1378) v edici Monumenta Vaticana res gestas Bohemicas illustrantia.

Zabýval se rovněž historií svého rodiště, k oslavám výročí založení města roku 1947 vydal dílčí studii 550 let města Zlína. Rozsáhlé dílo s názvem Dějiny města Zlína ale již nevyšlo.[6]

Jeho syn, antropolog Milan Stloukal (*1931) byl v letech 1988-2000 ředitelem Národního muzea v Praze.