Karel Hetteš

Karel Hetteš vystudoval dějiny umění na École du Louvre v Paříži a v Mnichově. V letech 1931-1934 studoval na Haute École des Sciences politiques v Paříži. Působil jako redaktor nejprve v Bruselu, později po roce 1938 jako redaktor České grafické Unie a Pražských akciových tiskáren. V letech 1938-1945 byl redaktorem Národních novin, od roku 1941 zástupcem šéfredaktora. Po válce byl v letech 1945-1947 tiskovým referentem Ministerstva průmyslu, v letech 1948–1951 byl členem redakčního kruhu, odpovědným zástupcem a poté vedoucím redaktorem časopisu Tvar. Ve stejné době byl šéfredaktorem časopisu Věci a lidé.

Po roce 1951 pracoval jako pomocný dělník až do roku 1953, kdy se stal odborným pracovníkem Uměleckoprůmyslového muzea v Praze. Od roku 1957 byl teoretikem skupiny Bilance, po roce 1959 působil jako publicista ve svobodném povolání. V letech 1969-1971 byl redaktorem časopisu Výtvarná práce. Roku 1964 byl zvolen do předsednictva reformovaného SČSVU a v letech 1965-66 působil jako předseda sekce užitého umění a průmyslového výtvarnictví, od roku 1967 jako předseda výstavní rady.[3] Přispíval do časopisů Tvar, Glasrevue, Glass Review, Květen, Květy, Umění, Výtvarná práce, Zprávy památkové péče. Byl členem Umělecké besedy a mezinárodních sdružení AICA, AIHV (Mezinárodní asociace pro dějiny skla), WCC (Světová rada řemesel).[4]

Karel Hetteš získal vzdělání a prožil část své profesionální kariéry před válkou. Byl jedním z nejvýznamnějších badatelů v oboru českého skla,[5] organizátorem výstav a kurátorem jedné z velkých světových sbírek skla v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze. K subjektu svého bádání přistupoval jako kvalifikovaný historik a díky spolupráci s českými výtvarníky se stal i spoluautorem některých děl. Roku 1953 ho přizval ředitel Borských ateliérů - Borocrystal Karel Jindra ke spolupráci, aby jako špičkový historik skla a teoretik napomohl s řešením některých praktických problémů.

Jako pracovník UPM a později externí spolupracovník muzea zajišťoval účast českých sklářů na XI. trienále v Miláně. Podílel se na přípravě expozic na Expo 58 v Bruselu a Expo 1967 v Montrealu i na výstavách českého skla v Moskvě, Corningu a Sao Paulu. Měl úvodní projev na symposiu skla, které se konalo 16. až 19 srpna 1970 v Dublinu při příležitosti sněmování světové rady řemesel.[6]

Krátce po Světové výstavě Expo ´58 v Bruselu se stal jedním z teoretiků nově ustavené Skupiny průmyslových výtvarníků v Umělecké besedě. Po počátečním optimismu, prezentovaném na výstavách Bilance roku 1958 a 1960, však ochota průmyslových podniků realizovat návrhy výtvarníků v letech 1962/1963 zcela opadla[7] a jen díky Hettešově prozíravosti se vzory zachovaly alespoň ve sbírkách UPM.[8] K poválečnému vývoji českého sklářství roku 1966 napsal: Zatímco na Západě byl vývoj v rukou zkušených a často velmi obchodně zdatných praktiků, u nás se víc teoretizovalo nebo ještě spíše filozofovalo. Možnosti experimentace ve výrobě a prosazování vytvořených prototypů se přitom po počátečním a velmi slibném rozmachu po polovině 50. let postupně stále zmenšovaly. [9]

Když roku 1976 zemřel, zůstala nedokončena jeho práce o sklárnách Kavalier a sklárnách v Posázaví i souborné práce o historii a současnosti českého sklářství.[10]

• Sylva Petrová, České sklo, 428 s., Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, Praha 2018, ISBN 978-80-87989-50-0
• Lubomír Slavíček (ed.): Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800–2008), Sv. 2, s. 1612–1613, Academia Praha 2016, ISBN 978-80-200-2094-9
• Sylva Petrová, České a slovenské sklo v exilu, Moravská galerie v Brně a nakladatelství KANT, Praha 2007, MG ISBN 978-80-7027-165-0, KANT ISBN 978-80-86970-49-3
• Alena Adlerová: Karel Hetteš, in: Nová encyklopedie českého výtvarného umění, Academia, Praha 1995, ISBN 80-200-0522-6, s. 257

• Informační systém abART: Karel Hetteš