Karel František Seilern

Hrabě Karel František Seilern pocházel ze šlechtického rodu Seilern und Aspang. Jeho otcem byl hrabě Karel Maxmilian Seilern-Aspang (1825–1905), který byl rovněž politicky aktivní, stejně jako strýc Josef František Seilern-Aspang (1823–1868). Mladší bratr Julius Seilern (1858–1932) spravoval statek Přílepy.

Narodil se ve Vídni. Vystudoval gymnázium a práva na Vídeňské univerzitě, kde složil všechny tři státní zkoušky. Pak studoval agronomii v Mnichově. V roce 1878 se podílel na tažení rakousko-uherské armády v rámci okupace Bosny a Hercegoviny. Poté pokračoval až do roku 1881 v zemědělských studiích. Podnikl studijní cesty po Evropě. Pak se věnoval správě statku Milotice, který se pod jeho vedením stal vzorovým hospodářstvím. Byl odborníkem na agronomii, uplatňoval nejnovější poznatky a šířil osvětu mezi obyvatelstvem regionu. Angažoval se i v katolickém spolkovém životě na Moravě a byl prezidentem správní rady Moravské agrární a průmyslové banky.[1] V roce 1913 byl zvolen prezidentem české sekce moravského zemského výboru pro přípravu vzniku rakouského letectva.[3]

Pro své národní a politické postoje byl označován jako hrabě-demokrat nebo slovácký hrabě. Výrazně poporoval českou menšinu ve Vídni, v čemž navázal na aktivity podobně smýšlejícího šlechtice, Jana Harracha. Zejména měl zásluhu na myšlence vzniku vídeňského Českého domu. Ve Vídni mu patřil palác ve Wollzeile.[2]

Počátkem 20. století se zapojil i do vysoké politiky. V zemských volbách v roce 1902 byl zvolen na Moravský zemský sněm, kde zastupoval kurii venkovských obcí, obvod Kyjov, Hodonín, Žďánice. Na sněm se vrátil v doplňovací volbách 9. února 1907, nyní za kurii velkostatkářskou. V ní uspěl i v řádných zemských volbách v roce 1913. Poslancem byl až do své smrti roku 1916.[4] V roce 1902 se na sněm dostal jako kandidát Katolické strany národní na Moravě.[5] Byl řazen mezi klerikální české politiky.[6] V roce 1907 byl zvolen na sněm jako konzervativec (Strana konzervativního velkostatku).[7]

Od roku 1914 se u něj projevovaly známky nemoci (kornatění cév). Odjel kvůli tomu na jistou dobu do lázní v Nauheimu. Za světové války byl nicméně stále veřejně aktivní. Soustřeďoval se na péči o zraněné vojáky, zejména Slováky. Na jeho popud byl zřízen provizorní špitál ve Vídni. V dubnu 1915 utrpěl záchvat mrtvice, v červnu téhož roku druhý záchvat. Zemřel v dubnu 1916 po třetí mrtvici.[1][2]