Kantůrčice

Kantůrčice vycházela poprvé v časopise Květy na pokračování od čísla 1/1869.[2] Druhé, knižní vydání vyšlo v roce 1876 (jako třetí svazek autorčiných spisů v nakladatelství Julia Grégra, spolu s povídkou Černý Petříček). Karolina Světlá v něm provedla drobné i větší úpravy. Tyto úpravy jsou považovány za poslední autentické; další úpravy po roce 1878 již autorka vzhledem k oční chorobě neprováděla sama.[1]

Od roku 1876 do roku 2010 vyšla Kantůrčice celkem ve čtrnácti českých vydáních.

Děj Kantůrčice se odehrává v jedné malé pohorské vesničce Ještědsko-Kozákovského hřbetu. Hlavní postavou je Enefa (Jenovefa) Podhajská, která je asi dvacet let a bydlí v malé chaloupce pod Ještědem se svým pradědečkem a mladším bratrem Jeníkem. Jelikož se Enefa Podhajská vymyká v mnoho oborech (nejvíce šití) a patří mezi nejmoudřejší děvčata v okolí, říkají jí kantůrčice.

Jednou večer navštíví Enefu vdova selka Mrákotová se svou služkou Ankou a podá jí balík, v kterém je štučka, aby ušila pro jejího syna dvanáct košil tak pěkných jako pro korunního prince. Syn selky Mrákotové (Otakar Mrákota ) studuje v Praze na doktora a bydlí u strýce. Selka začne vyprávět Enefě o Otíkovi a když Enefa přečte jeho sbírku básní Touhy, tento člověk se jí zalíbí. Představuje si, že to bude výborný, moudrý a dobrotivý člověk. Když syn přijede do svého místa narození, matka ho s radostí přivítá, poněvadž syn ji navštěvuje hodně zřídka a strýc ho chce mít u sebe. Otík však matce začne vyprávět o svých kamarádech, s kterými v noci chodí do hospod a že ho chce každá pražská dívka a on je postupně střídá, ale ne z lásky, ale jenom ze zábavy, což se matce výrazně nelíbí.

Jednou se jde Otík projít po ještědském kraji a potká Enefu Podhajskou. Neznají se, a tak kolem sebe jen tak projdou, ale Mrákotovi se dívka velice líbÍ. Matka Otíkovi podá šaty ušité mladou Enefou a začne mu o ní vyprávět. Syn se matce zmíní o dívce, kterou na procházce potkal a o jejím krásném vzhledu a selka sází, že to byla určitě Enefa Podhajských a poví mu, že kromě šití, umí léčit i lidi. Otík se chce s kantůrčicí setkat osobně a proto začne předstírat píchání ve skráních. Vdova pošle pro kantůrčici a ta ho začne léčit. Při léčení a zaříkávání se do sebe oba zamilují a Enefa za doktorem začne chodit často na zdravotní kontroly, protože zjistí, že je delší na délku než na šířku.

Pradědeček nakonec zakáže Enefě Otakara navštěvovat, protože se k ní prý nehodí a, že si jí volá jen tak z legrace. Dlouho Enefa Mrákotovy nenavštěvuje, dokud Mrákotová nedomluví dědečkovi a ten nakonec ustoupí. Otík začne Enefu často navštěvovat a dědečkovi se nakonec začíná i líbit, jelikož umí tak dobře vyprávět o místech, která navštívil a dědeček též rád vypravuje. Jendnou k němu přijedou dva kamarádi z Prahy a začnou ho lákat zpět. Od hloupé Anky se dozví, že Otík navštěvuje kantůrčici a začnou na něj narážet. Otík se cítí ponížen a proto se vymluví, že tu Enefu má jen pro zábavu, aby si zkrátil čas. To však, ale uslyší Enefin bratr Jeník, který zrovna je u selky a dělá Otíkovi cidiče bot a peláší ho udat Enefě. Mrákota se snaží Enefě všecko vysvětlit, ale marně a, protože mu neodpustila, začne jí nenávidět.

Odjede s kamarády do Prahy a začne s nimi opět chodit do hospod a provozovat další zábavy, ale už se u nich tak nepobavil jako dříve. Strýc začne jeho náladu tušit a začne mu shánět nevěsty, ale Otíkovi se žádná nelíbí. Začne se mu stýskat po Enefě. Vrátí se do Podještědí a začne usilovat o to, jak získat Enefu Podhajských zpět. Enefa, od té doby co ji doktor urazil, je smutná a moc navychází z domu. Otakar Mrákota zjistí, že Enefa chodí do černého koutu a jednou ji tam i potká. Omluví se jí za to co jí provedl, ale ona mu nechce odpustit. On jí vyčte její neschopnost odpouštět a mává přitom puškou a omylem jí vrazií do stromu a spustí se kohoutek a dostane ránu do ramene. Začne krvácet a odmítá Enefiny pomoci. Nakonec všechno dopadne dobře, Otík se uzdraví, Enefa mu odpustí a bude svatba. Svatba, kterou ještě nikdo v horách nepamatoval!