Kanonické manželství

Kanonické manželství je manželství muže a ženy uzavřené náležitou formou, v liturgii a za podmínek, které stanoví Kodex kanonického práva a další předpisy katolické církve. Katolická církev považuje manželství jako dané přirozeným právem, jenž je povýšeno na svátost, jak definuje Kodex kanonického práva, na základě učení Ježíše Krista.

„ Manželský svazek [...] je mezi pokřtěnými povýšen Ježíšem Kristem na svátost “
— kán. 1055 CIC[1]

Kanonické manželství má samo o sobě účinky pouze v kanonickém rámci. Je třeba jej také odlišit od italské manželské smlouvy (italsky matrimonio concordatario), která naopak může být jeho součástí, od níž občanské zákony státu odvozují v jistých případech, vznik civilních účinků jejich civilního manželství.

Prameny

První zdroj pro kanonické manželství nacházíme v Bibli, kde se nachází v božském právu pozitivním (nebo zjeveném), od knihy Genesis až po evangelia. Písmo svaté je pak doplněno ústní tradicí, která je předávaná církevními otci, a stejně tak i normami božského práva přirozeného (což se, podle učení svatého Tomáše Akvinského, vztahuje i na nekřesťany).

Kanonické manželství samozřejmě mělo vliv na konfesní právo, a to zvláště po vypracování Kodexu kanonického práva v roce 1917 a následně po vydání Kodexu kanonického práva v roce 1983. Jestliže první kodex nedefinuje manželství jako takové, protože se to jeví jako zbytečné, a zaměřuje se více na technické a právní aspekty se silně materialistickým základy, které jsou svým původem středověké (v obsahu tzv. pio-benediktinského kodexu z roku 1917 je instituce manželství zařazená společně s ostatními svátostmi do jeho třetí knihy: De rebus), reforma kodexu z roku 1983 vedla k přehodnocení osobních a pastoračních aspektů manželství. To vedlo k současné definici manželství jako: společenství celého života (latinsky consortium totius vitae) na základě smlouvy (foedus), jenž je posvátnou smlouvou mezi mužem a ženou, a nutně povýšenou (pro pokřtěné) na svátost.

Pro úplný výčet je důležité připomenout různá prohlášení papežů, týkající se věcí manželství. Patří k nim:

Právní forma

Z právního hlediska, což platí i pro kanonické právo, základním prvkem manželství je shoda, že je vůlí jednotlivých stran, v tomto případě snoubenců (nubentů). Musí se jednat o osoby právně způsobilé a bez překážek (lat. impedimentum) ve formě jak ji pro platnost (lat. ad validitatem) předepisují normy církve. Shoda (lat. consensus) je základním a osobním prvkem, a nemůže být nahrazen nebo vynucen žádnou lidskou mocí (kan. 1057). Chybějící nebo neúplný souhlas má (ve většině případů) určující vliv pro neplatnost právního jednání.

Kodex z roku 1983 uvádí manželství jako formální konsensuální smlouvu. V minulosti však nebývala vždy definice manželství tak poklidná. Podle kodexu je manželství ujednání, které je dovršeno jednoduchým souhlasem, který však zahrnuje další aspekt týkající se nerozlučitelnosti svazku, mající vlastní důležitost – jeho dovršení (konsumaci).

Mimořádné formy v kodexu z roku 1917

Na rozdíl od řádné veřejné formy manželství, kodex z roku 1917 připouští tři možné výjimky:

  • Manželství svědomí, které biskup mohl povolit uzavřít tajně, s vynecháním zveřejnění pro těžké a naléhavé případě, v přítomnosti faráře a dvou svědků.
  • In articulo mortis (lat.), kterému asistoval biskup nebo jím pověřený kněz, bez dodržení formality veřejné formy a s eventuální dispenzí překažek spojených s oblastí jeho jurisdikce.
  • Coram solis testibus (lat.) v naléhavých případech, z důvodů nemožnosti nepřičitatelné lidské vůli, za přítomnosti celebranta a pouze jednoho svědka.

Manželství jako svátost

Podle církve nemůže existovat, mezi pokřtěnými, kanonické manželství aniž by se jednalo o svátost (kán. 1055 CIC). Manželství bylo na svátost povýšeno samotným Ježíšem Kristem, a kvalifikováno jako spojení dovolené, jehož cílem je dosažení Boží milosti. Omyl ve svátostné povaze manželství, nebo její svévolné vyloučení je příčinou jeho neplatnosti. Svátostný charakter manželství je spojen s jeho nerozlučitelností a nezměnitelností jeho obsahu. Pokud se však týká nerozlučitelnosti, je třeba doplnit, že pouze manželství platně uzavřené a dovršené přirozeným pohlavním stykem (ratum et consummatum) dosáhne plnosti svátosti a je skutečně nerozlučitelné. V případě faktického nedovršení (nekonsumace) může dostat, podle přesně vymezených zákonných norem, dispens od manželského svazku.

Obsah

Požadavky

Požadavky k uzavření manželství podle kanonického práva jsou tři:

  • souhlas
  • právní způsobilost
  • stanovená forma

Subjekt je schopný, když vyjádří platný souhlas ve formě stanovené kanonickým právem (za přítomnosti faráře nebo jeho zástupce, kteří jsou kvalifikovanými svědky[2]), což činí manželství platným. Pro platnost je nutné, aby oba nubenti projevili svůj konzistentní souhlas s těmi třemi prvky; pokud se jedná o platný a produktivní úkon, projeví se jeho právní účinek podle kánonu 1134. V případě, že je platnost úkonu pouze zdánlivá, může církevní soud od tohoto okamžiku (lat. ex tunc) prohlásit manželství za neplatné.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Matrimonio canonico na italské Wikipedii.

  1. Kodex kanonického práva (CIC). Praha: Zvon, 1994. 822 s. ISBN 80-7113-082-6. S. 471.
  2. Il matrimonio (italsky)

Související články
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.