Kanó Motonobu

Rodina Kanó je považována za potomky z řady válečníků z oblasti Kanó – nynější japonská prefektura Šizuoka. Předkem této rodiny byl Kanó Kagenobu, který byl zřejmě družiníkem v rodině Imagawa. Uvádí se, že namaloval obraz hory Fudži, vytvořený při příležitosti návštěvy šóguna Ašikagy Jošinoriho v roce 1432. Rodina Kanó dominovala v japonskému malířství od konce období Muromači (1336–1573) do konce období Edo (1603–1868).

Zakladatelem malířské školy Kanó, byl otec Kanó Motonoby, Kanó Masanobu. Ten se v roce 1481 stal oficiálním dvorním malířem šógunátu Ašikaga . Masanobu byl profesionální umělec, jehož styl vzešel ze stylu Kanga (tušové malířství v čínském stylu). Jeho potomci pokračovali ve stylu školy Kanó. Ke škole Kanó se hlásili i laičtí tušoví malíři.

Hosokawa Sumimoto na koni, Kanó Motonobu, Muzeum Eisei Bunko, 1507

Květiny a ptáci čtyř ročních období

Jakožto syn a dědic zakladatele školy, byl Kanó Motonobu pravděpodobně vyučen ve stylu Kanga svým otcem. Hned od samého začátku prokázal Motonobu velké umělecké nadání. Několik zakázek od významných mecenášů získal již ve věku devíti let. Mezi takové mecenáše patřili představitelé šogunátu Ašikaga (Ašikaga Jošitane, Ašikaga Jošizumi, Ašikaga Jošiharu), členové císařské aristokracie, kjótská obchodnická třída a hlavní kjótské svatyně a chrámy.[1]

Jedna z jeho nejranějších zdokumentovaných zakázek, byla na sadu votivních plaket (e-ma) zobrazujících „Šestatřicet nesmrtelných básníků“[pozn. 1] pro šintoistickou svatyni v Icukušimě. Tuto sadu si objednala skupina obchodníků z města Sakai v roce 1515 a její součásti jsou nyní umístěny v prefektuře Hirošima.

Nejpozději ve 30. letech 16. století se Motonobu oženil s dcerou Tosy Micunobua, hlavního představitele malířské školy Tosa, se kterou měl tři syny (Šóei [1519–1592], Jusecu [1514–1562] a Jošin). Vedl malou skupinu školy Kanó v severním Kjótu. Malířská dílna zahrnovala zhruba deset lidí,[2] mezi něž patřil Motonobu, jeho tři synové, jeho mladší bratr Jukinobu (1513–1575) a několik asistentů, kteří s ním možná nebyli pokrevně spřízněni.[1] Vzhledem k tomu, že Motonobu býval hlavním tvůrcem či hlavním návrhářem obrazů, staral se o uzavírání smluv, výrobu a organizaci jednotlivých projektů, přičemž byl stále silně zapojen do prodejů svých prací i prací svého studia. Motonobu, známý svým šarmem a intelektem, se stal tvrdým obchodníkem. Se svým obchodním přítelem Hasuikem Hideakim, často společně žádali šóguna o obrovské částky za různé zakázky.[2]

Čas strávený prodejem ho však neodváděl od jeho maleb. Coby vedoucí představitel školy Kanó si zabral nejdůležitější místnosti v budově, na níž měl zakázku, a synovi a asistentům pak přidělil další projekty podle hierarchie. Tyto projekty mohly zahrnovat samostatné malování vlastních místností nebo pouhé mletí pigmentů, připravování papíru, malovaní barvy pozadí nebo prostě vyplňování velkých ploch barvou. Díky Motonobuovým obchodnických dovednostem příbývalo zakázek a škola se rozrůstala.[1][2] Motonobu vyškolil svou malířskou dílnu, ve které bylo mnoho členů jeho rodiny a dalších učňů, kteří realizovali množství jeho návrhů. Dílna školila další umělce tak, že umožnila studentům sledovat mistra při práci a kladla důraz na napodobování mistrova stylu.

Portrét Hosokawy Takakuniho, Kanó Motonobu, chrám Tórin-in, 1543

Motonobu byl známý svým čínským monochromatickým stylem a charakteristickým způsobem malby coby průkopník malířského stylu suiboku-ga (sumi-e) v Japonsku. Formy byly organické, přirozené a plné dramatu. Motonobuovy realizace byly obecně navrhovány pro příbytky třídy samurajských válečníků, se zaměřením na sady posuvných dveří fusuma a velké skládací paravány bjóbu. Jeho obrazy ve stylu sumi-e měly čerpat svou inspiraci ze tří odlišných čínských mistrů této techniky, a sice Mu-čch’i Fa-č’anga, Sia Kueje a Jü Čchiena (kolem 1230).[2]

Motonobu byl nicméně všestranný ve svém malířském stylu, schopný malovat krajinu, scenérii i množství výrazných dekorativních vzorů.[1] Bylo to pravděpodobně kvůli tomu, že jeho tchánem byl Tosa Micunobu, vedoucí představitel školy Tosa, který se proslavil návratem ke stylu jamato-e. Proslulé práce ve stylu jamato-e zahrnují soubor ručních svitků Seirjó-dži no engi („Počátky chrámu Seirjó-dži“, rok 1515; Kjóto, Seirjó-dži) a některé nástěnné malby na posuvné dveře fusuma. Tím, že Motonobu zvládal oba tyto odlišné styly, byl schopný se svými uměleckými dovednostmi přizpůsobit individuálnímu zadavateli a vytvořit jedinečnou fúzi čínského a japonského stylu. Tato fúze čínského stylu a ikonografie s japonskou estetikou je tím, co pomohlo škole Kanó dosáhnout jejího legendárního postavení, jakým je známá dodnes.[2]

Motonobu byl také mistrem v kaligrafii, obzvláště ve formálním stylu známém jako šintai („nová forma“), méně formálním stylu zvaném gjóšo („splývavý styl“) a ve velmi kurzívním stylu sóšo („tráva“).

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Kanó Motonobu na Wikimedia Commons

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Kanō Motonobu na anglické Wikipedii a Thirty-Six Immortals of Poetry na anglické Wikipedii.