Japonské malířství

První malířské školy byly ovlivněny uměním čínským a indickým. Vzorem pro japonské malíře byla zejména díla malířů z období čínské dynastie Tchang. Až v 11. a 12. století vznikla malířská škola Tosa, představující umění čistě japonské. Rozkvět školy Tosa pokračoval ve století 14. a 15. V tomto období vzniká nová renesance čínského umění v období čínské dynastie Sung. Toto nové čínské umění ovlivnilo japonské malíře 15. století. Pro školu Tosa jsou typické dlouhé svitky zvané makimono, s tématy bitevních výjevů, dobrodružných příběhů, či ukazující scény ze života u dvora nebo ze života světců. Spojují dekorativní tendence s narativním líčením. V roce 1397 se šógun Ašikaga Jošimicu vzdal vlády a uchýlil se do Kjóta, do Zlatého pavilónu Kinkakudži. Soustředil kolem sebe okruh básníků, filosofů a dalších umělců ve snaze oživit staré čínské umění. Vznikly dvě malířské školy nového hnutí, pojmenovaných podle osobností, které je vedly.

• Škola Šúbúnova zvaná čínská
• škola Sesšúova
• škola Kanó, kterou založil Kanó Masanobu (1434–1530).

Téměř všichni japonští malíři v tomto období byli členy buddhistiské sekty Zen. Filosofie této sekty upřednostňovala touhu ducha po svobodě a kladla důraz na hloubku náboženského citu proti přejaté formálnosti buddhismu. Umělci Zen nepoužívali bohaté efekty, snažili se o rychlou malířskou zkratku. A protože tah štětce zanechává na plátně nebo na papíře nezměnitelnou stopu, bylo potřeba pracovat rychle a bez chyb. Styl školy Kanó rozvíjel Masanobuův syn Motonobu. Motonobu se snažil vtisknout klasickému stylu čínského umění osobitý japonský výraz. Toto se podařilo jeho vnukovi Eitoku.

Škola Kanó se stala nejvýznamnější japonskou malířskou školou. Představovala japonské malířství až do 18. století. Tato škola byla velmi pružná, velmi aktivní a také velmi životná. Masanobu vytvářel křehké, oduševnělé krajiny. V nekonečnu těchto krajin meditují čínští filosofové. Styl školy Kanó má kaligrafický charakter, oceňuje krásu a pádnost rukopisu pro jeho vlastní hodnoty. Tento styl dále rozvíjel Masanobuův syn Motonobu. Přiblížit klasický čínský styl japonskému výrazu se podařilo Motonobuovu vnukovi Eitokuovi. Kanó Eitoku byl výraznou osobností v období Momojama, nazvaného podle stejnojmenného hradu, který postavil Hidejoši Tojotomi. Hidejoši miloval přepych, rozměrná plátna, nástěnné dekorace plné zářivého koloritu. Eitoku převzal kolorit čínských mistrů období dynastie Ming a spojil ho s jemností a vkusem malířské tradice z doby vlády klanu Ašikaga. Zobrazoval příběhy čínských hrdinů, tygry, ptáky s nádherným peřím, fantastické bytosti. K novému směru, který se vracel k zobrazování skutečnosti, položil základ Motonobuův syn Hidejori, jehož tvorba ukazovala každodenní život a jeho starosti. Tento směr se vyvinul ve školu ukijo-e.

Na Hidejoriho navázal Matabei, který je pokládán za zakladatele školy ukijo-e. Ke škole ukijo-e patřily výrazní představitelé japonského barevného dřevorytu 18. století: Harunobu Suzuki, Utamaro Kitagawa, Kacušika Hokusai a další. Japonský barevný dřevoryt 18. století ovlivnil i francouzské malířství osmdesátých let 19. století. Pro Evropany představuje vrchol japonského malířství barevný dřevoryt ukijo-e. Největším malířem této školy je považován Hokusai. K tradici japonské kaligrafie se vrací i moderní japonské malířství 20. století.[1]