Juno II

Juno II byla americká nosná raketa, odvozená z rakety balistické střely Jupiter IRBM. Byla používaná od konce roku 1958 do května 1961. Základní první stupeň byl převzat z Jupiteru a konfigurace horních stupňů byla identická s raketou Juno I. První stupeň o délce 18,28 metrů a průměru 2,67 metru byl vybaven jedním motorem S-3D na RP-1 a kapalný kyslík. Druhý stupeň byl tvořen jedenácti raketovými motory na tuhé pohonné látky, odvozenými od MGM-29 Sergeant. Třetí stupeň byl poskládán ze tří Sergeantů a čtvrtý stupeň měl jediný motor. Při letu, pořadové číslo AM19B, startovala raketa pouze se třemi stupni, což poskytlo dalších 9 kilogramů nosnosti, avšak na nižší orbitu.

Juno II
Juno II při misi Explorer VII
Země původu	USA
Rodina raket	Jupiter
Výrobce	Army Ballistic Missile Agency
Rozměry
Výška	24 metrů
Průměr	2,67 metru
Hmotnost	55 110 kg
Nosnost
na LEO	41–50 kg
Historie startů
Status	Vyřazena
Kosmodrom	Cape Canaveral
Celkem startů	10
Úspěšné starty	4
Selhání	5
Částečná selhání	1
První start	6. prosinec 1958
Poslední start	24. květen 1961
První stupeň – Jupiter
Motor	S-3
Tah	667 kN
Specifický impuls	2 430 N.s/kg (248 sekund)
Doba zážehu	182 sekund
Palivo	LOX/RP-1
Druhý stupeň – Sergeant
Motor	11xSergeant
Tah	72,6 kN
Specifický impuls	2 100 N.s/kg (214 sekund)
Doba zážehu	6 sekund
Palivo	tuhé pohonné látky
Třetí stupeň – Sergeant
Motor	3xSergeant
Tah	19,5 kN
Specifický impuls	2 100 N.s/kg (214 sekund)
Doba zážehu	6 sekund
Palivo	tuhé pohonné látky
Čtvrtý stupeň – Sergeant
Motor	1xSergeant
Tah	6,6 kN
Specifický impuls	2 100 N.s/kg (214 sekund)
Doba zážehu	6 sekund
Palivo	tuhé pohonné látky

Raketa byla vyvinuta týmem vědců z Redstone Arsenal pod vedením Wernhera von Brauna. Cílem projektu bylo zvýšení nosnosti raket. Při vývoji Juno II bylo použito stejného postupu, jako u Juno I, tedy přestavěním stávajícího vojenského vybavení pro potřeby kosmických letů. Tímto postupem bylo ušetřeno mnoho finančních prostředků a značná byla i úspora času. Ačkoli raketa dosáhla jistých úspěchů, stále se opakovaly podobné závady jako u předchozích raket Vanguard a Juno I a raketa tak dosáhla pouze 40% úspěšnosti. 28. ledna 1959 se konal National Aeronautics and Space Council na kterém se raketa Juno II dočkala, stejně jako Vanguard, Thor-Able a Juno I (Jupiter-C), kritiky za neuspokojivé výsledky, uspěchanou konstrukci a nedostatek potenciálu pro budoucí rozvoj.