Juliana z Nikomédie

Svatá Juliana[pozn. 1] (řec. ᾿Ιουλιανή) z Nikomédie, někdy též zvaná Juliana z Cumae, je panna a mučednice, která byla umučena pro víru v Krista na počátku IV. století. Úcta k ní se ve středověku rozšířila po celé Evropě, značné obliby dosáhla světice zejména v Nizozemí.

Svatá
Juliana z Nikomédie
Svatá Juliana svazuje ďábla
panna a mučednice
Datum narození285?
Místo narozeníNikomédie
Datum úmrtí304?
Místo úmrtíNikomédie
Svátek16. února (katolická církev),
21. prosince (pravoslavné církve)
Místo pohřbeníPuteoli (Pozzuoli), Cumae, od roku 1207 Neapol
Uctívána církvemiřímskokatolická církev a církve v jejím společenství,
pravoslavná církev,
anglikánská církev,
luteráni
Atributyu nohou spoutaný ďábel na řetězu, dále palma, meč, způsoby jejího mučení (např. bývá nahá zavěšena za vlasy)
Patronkoutěhotných žen a nemocných, kteří trpí horečkou a infekcemi
Svatá Juliana (kvaš)

Legenda

Za panování císaře Maximiana žila v Nikomédii šlechetná panna, jež se jmenovala Juliana. Narodila se kolem roku 285[2] a vynikala rodem, bohatstvím i krásou. Její rodiče byli pohané a vedli dceru k modloslužebnictví, ona však tajně přijala křesťanství. Ve věku devíti let ji otec zasnoubil s urozeným a zámožným Římanem, který se jmenoval Eleusius; byl to správce a soudce města Nikomedie. Když Juliana dosáhla věku osmnácti let, chystali rodiče svatbu s Eleusiem. Tu však Juliana vyznala, že je křesťankou a že vstoupí do manželství s Eleusiem jen tehdy, když se i on odřekne model a stane se křesťanem.[3]

Toto neočekávané vyznání zarmoutilo jak ženicha, který se ovšem nechtěl připojit k tehdy pronásledovaným křesťanům, tak i otce, jemuž se zhroutily sny o šťastné budoucnosti jeho dcery. Otec (jmenoval se Afrikanus) přemlouval Julianu všemožně, aby se zřekla křesťanství a neničila si život. Ona ale odpírala, a proto Afrikanus přikročil i k tělesným trestům. Když nakonec zjistil, že dceru nepřesvědčí, odevzdal ji Eleusiovi, jejímu snoubenci, aby s ní naložil, jak uzná za vhodné.[4]

Eleusius se též nejprve snažil oblomit ji sladkými slovy a různými sliby, Juliana však stála na svém. Řekla mu, že se za něho mileráda provdá, ale jen tehdy, když i on přijme křesťanskou víru. Eleusius, který měl strach z hněvu císařova, se velice rozzuřil a nařídil svou nevěstu vysvléknout, nahou pověsit za vlasy na strom, zmrskat a polévat roztaveným olovem. Pak ji dal uvrhnout do žaláře.[5]

V žaláři k ní přistoupil anděl a naváděl jí, aby se nedala dále mučit, ale raději se poddala Eleusiovi. Svatá Juliana dle té řeči poznala, že pod andělskou podobou se skrývá ďábel, který se ji snaží pokoušet a odvrátit od Krista. Okamžitě se na ďábla vrhla, třásla s ním a on se musel přiznat a odložit tvářnost andělskou. Světice ho zbila a nakonec ho svázala řetězem. Když si ji Eleusius opět předvolal, vedla ďábla na řetěze a cestou ho svrhla do hluboké propasti.[6]

Svatá Juliana (Oberhausmuseum, Pasov)
Detail hlavy ďábla (Svatá Juliana; Oberhausmuseum, Pasov)

Eleusius se domníval, že žalář zmučenou pannu zlomil, ale ona opět vyznala svou věrnost Ježíši Kristu. Proto byla vpletena do kola, které bylo pobito ostrými ostny, pak vržena do ohně a do roztaveného žhavého olova. Díky zázračné pomoci Boží jí ani toto mučení neublížilo. Byla tedy nakonec dne 16. února 304 sťata mečem.[7][8]

Kult a zbožná tradice

Křesťané chtěli tělo svaté Juliany převézt z Nikomedie do Říma. Mořská bouře je však přinutila přistát na pobřeží Kampánie v jižní Itálii a ostatky světice byly uloženy v Puteoli (Pozzuoli). Později (v 6. století)[9] se dostaly do města Cumae a v roce 1207 byly slavnostně přeneseny do Neapole.[10] Částečky ostatků sv. Juliany chovají některá města ve Španělsku a zejména Brusel, hlavní město Belgie.[11]

Úcta k svaté panně a mučednici Julianě se ve středověku rozšířila po celé Evropě. Byla vzývána jako ochránkyně před pokušením od zlého ducha,[12] jako patronka těhotných žen, osob trpících horečkou a infekčními chorobami. Staroanglický básník Cynewulf složil v druhé polovině 8. století skladbu Juliana (dochovalo se 731 veršů), která je založena na legendě o životě světice. Cynewulf vyzdvihl neposkvrněný charakter sv. Juliany, její odolnost proti nástrahám ďáblovým i bestiálnímu mučení. Eleusius dle Cynewulfa za trest utonul i se svou družinou v hrozné mořské bouři.[13]

Legenda o sv. Julianě byla přeložena také do češtiny a z období baroka známe i její veršované zpracování, epickou píseň, kterou Jan Josef Božan zahrnul do kancionálu Slavíček rájský na stromě života, slávu Tvorci svému prozpěvující (vytištěn v roce 1719).[14]

Svátek sv. Juliany se slaví 16. února v římskokatolické církvi a 21. prosince ve východních, pravoslavných církvích. Pokud tyto církve užívají ještě juliánského kalendáře, pak 21.12. dle juliánského kalendáře připadá na 3. 1. dle gregoriánského kalendáře.[15]

Svatá Juliana je zobrazována s ďáblem, který jí leží u nohou a ona ho drží na řetěze, popř. je zobrazen i její boj s ďáblem. Dále jsou znázorňovány různé způsoby jejího mučení, např. jak byla zavěšena za vlasy nebo je vyobrazena v kotli nad ohněm. K jejím atributům náleží též meč, palma a jiné odznaky mučedníků.[2]

Odkazy

Poznámky
  1. V českých zemích se toto jméno užívá ve dvou podobách: Juliana i Juliána.[1]

Reference
  1. KNAPPOVÁ, Miloslava. Jak se bude jmenovat? Praha: Academia, 1978. 329 s. [Viz str. 233 a 320.]
  2. SCHAUBER, Vera; SCHINDLER, Hanns Michael. Rok se svatými. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 1994. 702 s. ISBN 80-85527-75-8 [Viz str. 70.]
  3. KULDA, Beneš Metod. Církevní rok: kniha naučná pro každý stav i věk, obsahující na každý den několik životopisů světcův a světic Páně a všecky slavnosti, neděle, svátky i výroční památky církevní dle kalendáře Českého. Díl druhý, Měsíc únor a březen. V Praze: B.M. Kulda, 1880. 555 s. [Viz str. 174.]
  4. KARLÍK, Hugo Jan. Žiwoty, skutky a utrpenj Swatých a Swětic Božjch. W Praze: Dědictwj Swatojanské, 1847. 892 s. [Viz str. 349.]
  5. KARLÍK, Hugo Jan. Žiwoty, skutky a utrpenj Swatých a Swětic Božjch. W Praze: Dědictwj Swatojanské, 1847. 892 s. [Viz str. 350.]
  6. KALISTA, Zdeněk. České baroko: studie, texty, poznámky. V Praze: Evropský literární klub, 1941. 351 s. [Viz str. 117–118.]
  7. KARLÍK, Hugo Jan. Žiwoty, skutky a utrpenj Swatých a Swětic Božjch. W Praze: Dědictwj Swatojanské, 1847. 892 s. [Viz str. 350–351.]
  8. AUER, Vilém a EHRMANN, František, ed. Obrázkový život svatých pro školu a dům: s obrazem, životopisem světcovým, poučením a modlitbou na každý den v roce. [Brno]: F. Ehrmann, [1899]. 746 s. [Viz str. 95.]
  9. SCHAUBER, Vera; SCHINDLER, Hanns Michael. Rok se svatými. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 1994. 702 s. ISBN 80-85527-75-8 [Viz str. 70.]
  10. EKERT, František. Církev vítězná: životy Svatých a Světic Božích. 1. svazek. V Praze: Nákladem Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1892. 545 s. [Viz str. 280.]
  11. KULDA, Beneš Metod. Církevní rok: kniha naučná pro každý stav i věk, obsahující na každý den několik životopisů světcův a světic Páně a všecky slavnosti, neděle, svátky i výroční památky církevní dle kalendáře Českého. Díl druhý, Měsíc únor a březen. V Praze: B.M. Kulda, 1880. 555 s. [Viz str. 175.]
  12. AUER, Vilém a EHRMANN, František, ed. Obrázkový život svatých pro školu a dům: s obrazem, životopisem světcovým, poučením a modlitbou na každý den v roce. [Brno]: F. Ehrmann, [1899]. 746 s. [Viz str. 95.]
  13. STŘÍBRNÝ, Zdeněk. Dějiny anglické literatury. 1. svazek. Vydání 1. Praha: Academia, 1987, 414 s. [Viz str. 24.]
  14. KALISTA, Zdeněk. České baroko: studie, texty, poznámky. V Praze: Evropský literární klub, 1941. 351 s. [Epická píseň „Na den svatý panny a mučedlnice Boží Juliany" je na str. 117–119; komentář je na str. 275–276.]
  15. Pravoslávny kalendár na rok 1971. Bratislava: Cirkevné nakladateľstvo, 1970. 124 s. [Viz str. 33.]

Literatura
  • KALISTA, Zdeněk. České baroko: studie, texty, poznámky. V Praze: Evropský literární klub, 1941. 351 s. [Epická píseň „Na den svatý panny a mučedlnice Boží Juliany" je na str. 117–119; komentář je na str. 275–276.]
  • KARLÍK, Hugo Jan. Žiwoty, skutky a utrpenj Swatých a Swětic Božjch. W Praze: Dědictwj Swatojanské, 1847. 892 s. [Viz str. 348–352.]

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.