Julia Leonidovna Latynina

Julia Leonidovna Latynina (rusky Ю́лия Леони́довна Латы́нина; * 16. června 1966, Moskva) je ruská novinářka, spisovatelka a rozhlasová moderátorka, spolupracující s ruským opozičním deníkem Novaja gazeta, či rozhlasovou stanicí Echo Moskvy.[1]

Julia Leonidovna Latynina
Julia Leonidovna Latynina (2010)
Rodné jménoЮлия Леонидовна Латынина
Narození16. června 1966 (55 let)
Moskva
PseudonymЕвгений Климович
Povoláníspisovatelka, novinářka, sloupkařka, romanopiskyně, rozhlasová moderátorka, autorka sci-fi a televizní moderátorka
StátRusko Rusko
Alma materLiterární institut Maxima Gorkého (1983–1988)
Institut světových literatur Maxima Gorkého Ruské akademie věd
Žánrpolitical journalism, kriminální román, fantasy, spekulativní fikce, detektivka, current affairs a akční film
Tématapolitická analýza, psaní a žurnalistika
Významná dílaИнсайдер (kniha)
OceněníCena ABS (2000)
Premio Internazionale di Giornalismo Maria Grazia Cutuli (2007)
RodičeLeonid Aleksandrovič Latynin a Alla Latynina
oficiální stránka
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Julia Leonidovna Latynina

Život a dílo

Je dcerou ruského spisovatele Leonida Alexandroviče Latynina (rusky Леонид Александрович Латынин) a literární kritičky Ally Nikolajevny Latyniny (rusky Алла Николаевна Латынина).[2] Po studiu na Literárním institutu Maxima Gorkého získala doktorát v oboru filologie pod vedením ruského jazykovědce Vjačeslava Vševolodoviče Ivanova na Institutu světových literatur Maxima Gorkého Ruské akademie věd (rusky Институт мировой литературы имени А. М. Горького РАН).[1]

V roce 2007 se stala laureátkou mezinárodní ceny Maria Grazia Cutuli za žurnalistiku.[3]

V roce 2017 se pak uchýlila k dobrovolnému pobytu v exilu, poté co se v jejím domě přiotrávilo plynem osm lidí a jí navíc shořelo auto.[4][5][6] Nové místo pobytu neuvedla, avšak zmínila, že odešla do exilu se svými rodiči.[7][8]

Je autorkou zhruba 20 knih; na začátku svojí literární dráhy publikovala mj. i pod pseudonymem Jevgenij Klimovič (rusky Евгений Климович).[9]

Kbelík fekálií za trolly (2016)

Kvůli svojí protirežimní a investigativní činnosti, spočívající např. v rozřešení pozadí placených ruských trollů, byl na ní v roce 2016 na moskevské třídě Nový Arbat vylit kbelík výkalů, a to za doprovodu slov dvojice mužů o tom, jak špatně se chová ke svému národu.[10][11]

Odkazy

Reference

  1. Юлия Латынина официальный сайт Yulia Latynina. latynina.net [online]. [cit. 2017-11-09]. Dostupné online.
  2. КОРЧЕМЛЮК, Екатерина. Латынина Юлия Леонидовна - Российская Писательница. ruspekh.ru [online]. Российское информационное агентство «Руспех» [cit. 2017-11-09]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-11-10. (rusky)
  3. Seznam laureátů mezinárodní ceny Marie Grazie Cutuli (Premio Maria Grazia Cutuli) za žurnalistiku Archivováno 13. 2. 2017 na Wayback Machine In: Fondazionecutuli.it Archivováno 20. 9. 2017 na Wayback Machine
  4. Julia Latyninová odešla dobrovolně do exilu. www.ceskatelevize.cz [online]. Newsroom ČT24, 2017-09-17 [cit. 2017-11-10]. Dostupné online. (česky)
  5. Латынина покинула Россию. Lenta.ru. 2017-09-09. Dostupné online [cit. 2017-11-10].
  6. Známa ruská novinárka opustila vlasť: Vyhrážky a útoky!. Nový Čas. 2017-09-11. Dostupné online [cit. 2017-11-10]. (slovensky)
  7. ПЯТНИЦКАЯ, Саша. Журналистка Юлия Латынина уехала из России из-за страха за свою жизнь. KP.RU - сайт «Комсомольской правды». 2017-09-10. Dostupné online [cit. 2017-11-10]. (rusky)
  8. Z Ruska utiekla známa novinárka, bála sa o život. Pravda.sk. 2017-09-11. Dostupné online [cit. 2017-11-10]. (slovensky)
  9. Юлия Латынина. [s.l.]: fantlab.ru Dostupné online.
  10. SLEZÁKOVÁ, Magdalena. Pátrala, kdo platí ruské trolly. Na ulici ji napadli a polili fekáliemi. Lidovky.cz [online]. 2016-08-24 [cit. 2017-11-10]. Dostupné online.
  11. SLEZÁKOVÁ, Magdalena. Zelená barva: trest smrti pro 'zrádce vlasti'. Radikálové účtují s 'liberálními vředy Ruska'. iROZHLAS [online]. Český rozhlas, 2017-05-10 [cit. 2017-11-10]. Dostupné online. (česky)

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.