Josef Hutter

Josef Hutter se narodil v Praze 28. února 1894, v rodině pojišťovacího úředníka Josefa Huttera a jeho manželky Marie, rozené Kunclové.[1] Měl dvě mladší sestry.[2]

Po maturitě na gymnáziu začal v roce 1913 studovat hudební vědu, filosofii a historii na Karlově univerzitě, imatrikulován byl též na lékařské fakultě téže univerzity. Po vypuknutí první světové války a v létě 1914 musel studium přerušit a narukoval do rakousko-uherské armády. V jejíchž řadách setrval až do podzimu roku 1918, kdy se mohl vrátit a pokračovat ve studiích na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Od listopadu toho roku byl posluchačem Zdeňka Nejedlého a Otakara Zicha.

Doktorát v oboru hudební věda (dizertační práce na téma K dějinám instrumentální hudby v Čechách v XII. století) obhájil 18. května 1920.[3] Poté působil několik let na Pražské konzervatoři, kde se věnoval muzikologii. Od června 1925 byl asistentem Nejedlého a od roku 1927 působil jako soukromý docent (habilitoval se prací na téma české chorální notace). Hutter pracoval také jako asistent Otakara Zicha, se kterým ho pojily podobné estetické názory, ale uznával jej také jako skladatele. Napsal dokonce pochvalný kritický rozbor Zichových oper Vina a Preciézky a upravil několik lidových písní pro pěvecké sbory.

Byl propuštěn po amnestii v roce 1956, jeho špatný zdravotní stav po letech věznění mu však nedovoloval dokončit práci. Také komunistická státní moc mu bránila^[ujasnit] dále vykonávat veřejnou pedagogickou i publikační vědeckou činnost.

Josef Hutter zemřel v Praze v 65 letech 2. prosince 1959. 4. října 1990, 31 let po své smrti, byl v plném rozsahu rehabilitován.[5]

Josef Hutter částečně navázal na práci Otakara Zicha, ale do značné míry zůstal spíše osamoceným zjevem české muzikologie. Způsobil to převážně totalitní režim (okupace, komunistická totalita, dvojí zatčení, nemožnost dlouhodobého působení na univerzitě, zákazy propagace jeho děl), jejíž apologeti nepřipustili, aby soustavně pracoval na vysoké škole a tak předával své zkušenosti žákům, kteří by dále rozvíjeli jeho badatelský odkaz.

V totalitním Československu byly jeho práce záměrně upozaďovány a odkazy na ně byly považovány za odklon od muzikologického odkazu Zdeňka Nejedlého. Poněkud jiná byla situace na Slovensku, zejména pak ve vysokoškolských a akademických prostředí, a to díky Jozefa Kresánka a jeho žáků (Richard Rybarič ad.).

11. listopadu 1994, v době 100. výročí Hutterova narození se v Praze konala konference, která znamenala přelom^[ujasnit] ve vnímání jeho vědeckého a badatelského odkazu. V roce 2018 vzniklo též malé nakladatelství nesoucí jeho jméno.

Je autorem mnoha hudebněvědných knih, publikací a odborných pojednání:

• Hudební myšlení, od pravýkřiku k vícehlasu
• Hudba ve XX. století – Dvacáté století, co dalo lidstvu (sborník), sv. 7 – Z duševní dílny lidstva, Praha 1934
• Ema Destinnová. – Královny, kněžny a velké ženy české (sborník), Praha 1941
• Ferdinand Vach a Pěvecké sdružení moravských učitelů, Kritické studie – Praha, E. K. Rosendorf 1928.
• Stilprinzipien der modernen teschechischen Musik. – Melos Mainz 7/1928
• Otakar Zich – České umění dramatické, část II – zpěvohra, Praha 1941